Svatba

Právě uplynulý víkend byl mírně hektický a to jak v reálu, tak i v Second Life. V podstatě jsem vůbec nestíhal oslavy sedmého roku existence tohoto světa – SLB7. Avšak jsem dostal opět pozvánku na jednu svatbu v SL. Brali se Paula Ghennyn a Fraggo Serrao a párty probíhala na simu Mumuland. Jako obvykle jsem se dostavil pozdě, ale večírek jsem ještě stihnul. Tak nádherně postavený svatební altán a taneční parket jsem už dlouho neviděl. Navíc plno spoustu krásných lidí v krásných šatech. Šel jsem z náruče do náruče, tedy dámy mi padaly do mé, i nevěsta. Pak se začala snášet noc a jen velký ohňostroj společně s hvězdami zářil na nebi.

Řekněte, není to romantika?

SLurl: Mumuland

(Pozn.: Fotek jsem nafotil mnoho, okolo dvaceti, a tak jsem udělal malý stream s hudbou, jednotlivé fotky pak jsou na Koinup nebo Flickr.)

Nymfa

Avatar je sociální tvor, který tančí na hranici mezi fikcí a skutečností.

(Mark Stephen Meadows: I, Avatar – The Culture and Consequences of Having a Second Life)

SeMořské hlubiny jsou v Second Life stejně tajemné, temné a hluboké jako v našem skutečném světě. Jejich prozkoumávání může mít někdy až překvapivé výsledky. Jací tvorové asi žijí nebo pobývají v takových hlubinách? Co třeba takové nymfy! V řecké mytologii to byly vodní, lesní a horské bohyně či polobohyně. Všechny byly krásné, jejich posláním byl zpěv, tanec, zábava. Vyskytovaly se obvykle ve společnosti jiných přírodních tvorů, jako jsou Siléni, Satyrové, Panové nebo i ve společnosti bohů, často to byl Apollón, Dionýsos nebo Hermés či Artemis.

Jednou jsem se koupal v hlubinách na simu Mortifera. No spíš ty hlubiny prozkoumával. Překvapení na sebe nedalo dlouho čekat. Ve stínu útesu se zjevila nějaká nymfa. Chvíli jsme jen oba postávali a okukovali se, aniž bychom spolu nějak konverzovali. A když se snesla tma a jen pouhé záblesky světla pronikaly až k nám, jsem se přiblížil a oslovil ji.

Kupodivu jsme mluvili stejným jazykem a z nymfy se vyklubala příjemná děvčica. Chvíli jsme pokecali a protože ráda tancuje a já taky, tak jsme to později rozjeli na parketě v jednom klubu. Jeho jméno jsem však zapomněl.

A pak že se nevyplácí hledat v hlubinách Second Life.

SLurl: Mortifera

(Zdroj: Wikipedia)

Pozn: Fotografie jsou zveřejněny se svolením zpodobněné avatarky.

Osud – Katastrofa – Realita

U každého z nás nastane jistá situace, která na každého zapůsobí velmi výrazně. A to tak, že na ni nikdy nemůže zapomenout a ani nikdy nezapomene. Osudové znamení? Možná.

Ten den nebyl, resp. nezačal, jako každý jiný. Celý den bylo obrovské horko (okolo 34 °C) ve stínu. Sice to lákalo zajít si někam k vodě a smočit své zubožené tělo v chladivých vlnách. Na druhou stranu, mnoha lidem, včetně mě, se nechtělo opouštět své domovy a pražit se na slunci.

Přesto všechno, jsem nakonec vyrazil do města a „usádlil se “ v jednom café na letní terase. Koukal jsem na svět kolem sebe. Zároveň jsem se koukal na svět kolem sebe v Second Life. Najednou, jakoby se ty dva světy začaly prolínat a splývat v jeden.

Přicházela tma, pomalu a plíživě. Ano, svět potemněl, ale byla to jiná tma, než když slunce zapadne a nebe se pokryje vzdálenými, či blízkými světy.

Pokud bychom si nahradili jeden z Aristotelových živlů – oheň – fenoménem světlo, tak to zhaslo. Divná tma potkaná chuchvalci a provazci hustého deště (živel voda) však byla plná světla blesků a hluku hromů (živel oheň).

Svět se zbláznil? Ne, to jen příroda ukázala jednu ze svých stránek. I krutých stránek, protože padaly stromy. Stromy, které ničily domy. Stromy, které zabíjely. Jedna žena zemřela a jejích pět psů půjde asi do útulku.

Byl to osud.

Byla to katastrofa.

Jen realita.

Ve světle okamžiku
V zajetí ohně

11.6.1775

Avatar je interaktivní, sociální zpodobnění uživatele.
(Mark Stephen Meadows: I, Avatar – The Culture and Consequences of Having a Second Life)

To je trochu divný název pro můj dnešní článek, že ano? Ani ne, nazval jsem ho tak záměrně, protože dnešní den v mé vlasti má být nejteplejší v celé řadě dnů právě od tohoto velmi vzdáleného data. Dnešní venkovní teplota by měla dosáhnout 34 °C, ve stínu samozřejmě. Ulice se vyprázdní, koupaliště a přírodní jezera a rybníky se zaplní, a lidé se možná i doma schovají.

Takže plavky, ručníky, něco na pití a hurá k vodě!

A co takhle k vodě do Second Life? Nic není nemožného, jak jsem se včera přesvědčil, když mi IMka došla zprávička: „… ja jsem v sl na koupalisti a koupu se …“ Stačí se jen prohrabat v inventáři, nasadit si ten správný typ oblečení a vyrazit.

Tak jsem mrknul do svého šatníku a hodil na sebe něco od Splendeurs a vyrazil. Sice ne k vodě, ale pak opravdu k vodě, tedy oceánu, kde jsem lelkoval v milé společnosti.

Zkuste to taky jako avatar! Jste interaktivní a jste sociální!

SLurls: New Port, Splendeurs, Wirreno

Magický okamžik

Každým dnem zažíváme ten okamžik probuzení do nového dne. Slunce vychází nad obzor a ozařuje svými paprsky vše kolem sebe. Někdy však je to den zachmuřený a zamračený a jen cáry mlžného ranního oparu pokrývají vrcholky. Přesto všechno, jsou to jen prchavé a magické okamžiky našich životů.

V souvislosti s jednou akcí, která proběhne v sobotu 26.6.2010 v Brně v divadle Husa na provázku, jsem si opět osvěžil paměť ohledně projektu Bwindi Orphans. Zasvěcení vědí, psal jsem již několikrát o něm na tomhle blogu. Jen pro připomenutí, Bwindi Orphans je česká nezisková se sídlem v Brně zaměřená na pomoc dětem v Ugandě v Africe včetně adopce na dálku. Již dlouhodobě probíhá sbírka, jejíž výtěžek poputuje na výstavbu nestátní školy v Soroti.

K mému velkému překvapení a k velké radosti jsem zjistil, že konto hodně narůstá, a to hlavně zásluhou lidí ze Second Life světa. Možnost darování lindenů prostřednictvím malých růžových prasátek v SL dosáhla velké popularity a výše takto přispěné částky jistě není malá. Přesáhla již 600 000 lindenů a celkem je na kontě necelých 75 000,- Kč. Seznam lidí, co v SL přispěli, je celkem úctyhodný, podívejte se sami zde. Lze přispět i v reálném světě. Další magický okamžik dne.

A i když slunce zapadne za obzor, nic nekončí. Noční svět Second Life je jako stvořený pro hledání a vytváření magických okamžiků. Stačí jen najít to správné místo a splynout.

(Zdroje: Bwindi Orphans oficiální stránka, SL sbírka pro Bwindi Orphans)

Erupce

Čekání se vyplatilo. Půl roku uběhlo jako nic a byl tu 30. květen a já jsem byl na cestě do Vídně. Počasí, jak už je to u nás v posledních dnech obvyklé, absolutně nepřálo, ale nám to nevadilo. Pohárek červeného moravského vína nás zahříval po celou cestu až na naši konečnou stanici, což byl vídeňský Práter.

Jelikož jsme měli dost času, prošli jsme se do centra Vídně. Vlastně jsem tady ještě nebyl a tak jsme nakoukli do pár kostelů, dali si zmrzlinu a neopomněli si dát kávu v Café Hawelka. To je stará omšelá kavárna, která existuje na Dorotheergasse 6 od roku 1936, kdy ji Leopold Hawelka otevřel. Zůstala v nezměněné podobě dodnes. Tak jsme taky zašli. „Zweimal Kleiner Brauner bitte,“ řekl jsem číšníkovi. Takto se musí objednat káva, pokud chcete espreso. Jinak doporučuji vyzkoušet Melange nebo Mokka. Zaručuji vám, nebudete litovat.

Čas pomalu ubíhal a tak jsme se vydali k našemu cíli. Protože to bylo daleko od centra využili jsme místní metro, zde se mu říká U-Bahn a jezdí i na povrchu). Austria Center se nachází za Dunajem v oblasti, kde stojí mnoho moderních staveb, včetně obytných domů. Právě zde se konalo to, kvůli čemu jsme do Vídně přijeli – úvodní koncert 20. ročníku Jazz Fest Wien 2010.

Po úvodním chaosu ze strany organizátorů, kdy diváky naváděli špatným směrem do hlavního sálu, a po úvodním zahajovacím proslovu, nastoupila jakási předkapela, jejíž jméno jsem zapomněl. A nebylo se čemu divit, byla to naprostá katastrofa. Pět stejných nebo lépe řečeno pět stejně znějících písní odradilo spoustu diváků tak, že odešli do předsálí dát si něco na zub do bufetu.

To hlavní však mělo teprve přijít. V sále se setmělo, začala hrát hudba a scénu se vřítil on. Začal další z koncertů světového turné „The Pursuit World Tour 2010“. Jamie Cullum představil své nejnovější písně ze stejnojmenného alba The Pursuit a i z obou alb předcházejících – Twentysomething a Catching Tales. Podmanil si celý sál, mimochodem kapacita je 3000 diváků, uvedl všechny do varu, který nemá obdoby a udržoval ho v podstatě až do závěrečného finále.

Po skončení jedné písně se najednou celá skupina, včetně Jamieho vydala do středu sálu ke 20. řadě a zahráli tu jednu skladbu přímo v centru dění mezi diváky. Všichni povstali, aby na ně viděli, někteří si stoupli na židle. To, co následovalo potom, bylo jako z nějakého divokého snu. Jakmile se Jamie a členové jeho kapely vraceli po skončení oné písně zpět, masa diváku je následovala a obklopila jeviště. Nastal přídavek v podobě písně „The Wind Cries Mary“. Nastala divoká jízda, kdy Jamie zpíval a tančil jako derviš po jevišti, kapela hrála a když se do rytmu připojili i diváci, nastalo skoro inferno.

Díky frekvenci podupování a poskakování masy lidí začala podlaha sálu, a možná i samotné jeviště, vibrovat. Technici museli vší silou držet věže reproduktorů, aby zabránili jejich možnému pádu do lidí. Zem se chvěla v předzvěsti erupce. Zděšení organizátoři pobíhali a komunikovali mezi sebou přes vysílačky, ale euforie davu neustávala. Vibrace nebyly jen cítit, ale probíhaly celým tělem, které zároveň rezonovalo zvuky hudby. Vibrace byly i viditelné, to, když se rozechvěly pomyslné klavírní struny natažené na pozadí zadní části jeviště.

Finále par excellence skončilo mohutnou erupcí. Erupcí obrovského potlesku, řevu a blýskajících se fotoaparátů a mobilních telefonů. Erupcí, která dlouho neutichala. Pak se vše zklidnilo a ztichlo a Jamie zazpíval svoji poslední píseň, krásnou baladu. Jen on a jeho klavír.
Cesta domů taxíkem setmělou Vídní, Dolním Rakouskem a Jižní Moravou už byla jen chabým odleskem toho, co se stalo před tím.

…

Slova jsou jen chabým odvarem toho, co jsem zažil. Kdo neviděl, neuvěří. Tak vezměte zavděk dvěma videi na YouTube.com. To první je takový malý oficiální sestřih organizátorů Jazz Fest Wien 2010 a to druhé je záznam zmiňované The Wind Cries Mary od jedno z diváků.

(Zdroje: Austria Center Vienna, Café Hawelka, JamieCullum.com, Jazz Fest Wien 2010, YouTube.com)

Dech života

Uich gwennen na ‘wanath ah na dhín.
An uich gwennen na ringyrn ambar hen.
Boe naid bain gwannathar,
Boe cuil ban firitha.
Boe naer gwannathach, [...]

Nejste svázáni ztrátou a mlčením.
Nejste svázáni kruhy tohoto světa.
Všechny věci musí pominout,
Všechen život je odsouzen ke zmizení …
Tesknící musíte jít, [a přesto nejste bez naděje].

Jak je ten čas pomíjivý. Nedávno mi někdo připomněl, že žije v Second Life celých tisíc dní. Kupodivu i já jsem tu už více než těch tisíc dní. Je to mnoho nebo málo? To je otázka. Rozhodně tu nechci dělat nějakou rekapitulaci mého bytí v SL, ale spíš si připomenout nebo si vzpomenout na věci dávné a minulé, které se mi staly. Nechci se moc opakovat, protože jsem tu o mnoha věcech psal již dříve, tak jen pár poznámek.

Zrození města bylo jedním velkým dobrodružstvím. Když Vilem Beaumont poskytl prostor na simu pojmenovaném po bájném mlžném ostrově Avalonu, vzniklo zde město Bohemia a kolem něj se vytvořila komunita báječných a zajímavých lidí. Časem se město přesunulo na vlastní sim – Czechoslovakia – a Staré město je vlastně jeho srdcem. Jen zasvěcení znají jaké to bylo a stejně jako pro mě i oni určitě mají krásné vzpomínky na ty časy a na Klub Paradise, kde to opravdu žilo. Tématické párty se již nikdy nezopakovali.

Padnuvší a pak znovuzrozená Angara, která poté opět mizí v čase, je dalším záchytným bodem pro mojí pouť v SL. Angara, kde znovu ožil Klub Paradise v jiné podobě a pod jiným jménem. Angara, kde byl tvořen a stvořen nejkrásnější drak v SL (podle mě). Angara, kde jste si mohli koupit stylové oblečení, které se dnes prodává pod značkou PXD Toxic. Angara rozdrcená na písek pouště.

The Lost Gardens of Apollo snad ani nemusím představovat. Patří k nekrásnější simům v SL. Nikdy jsem se nepřestal kochat jeho kráse, jeho vysokým věžím, stromům, květinám, ptákům a mnoha dalším magickým věcem. Stačí si stoupnout na most nahoře nad mořem a jen se dívat a poslouchat.

Dech života.

(Zdroj: YouTube