Living on the Edge: Neducatica

Living on the Edge: Neducatica

Ivanka Akina: Hair Fair Flickr Contest

Ivanka Akina: Hair Fair Flickr Contest

Kejtiino poletování (1. díl) | Second Life v ČR

Kejtiino poletování (1. díl) | Second Life v ČR

Setkání

Taky znáte ten pocit, že už jste tu někdy byli nebo, že ho, či jí odněkud znáte? Francouzi na to mají krásné sousloví, vlastně je to doslovný překlad – už viděno – déjà vu. Já tenhle pocit v Second Life zažívám stále. Ale možná je to tím, že stále chodím na stejná místa.

Ale právě tam jsou ti správní lidé, tam naleznete vše, co chcete nebo všechno, po čem toužíte. Ano, někdy je to záplava lidí. Jindy si však chcete uspořádat myšlenky a být sám. Sám ztracen v nekonečných prostorách SL, ztracen v nekonečných hlubinách času.

Avšak, pak se vracíte na stejná místa a potkáváte zase stejné lidi, anebo se seznámíte s někým novým a obohatíte tak svůj druhý život. Jako já, zrovna teď, co píšu tento příspěvek. Komunikuji s kýmsi, koho v mám náhodně v přátelích na Facebooku a ona je z Brazílie. Napřed to na mě zkoušela portugalsky, já zas anglicky a nakonec z ní vypadla čeština. Ale jaká? Klasika, šílený to internetový překladač! Je to někdy k popukání, ale snaží se.

To není jen o tom pozorovat západy či východy slunce nebo nebe poseté hvězdami.

To není jen o tom někde sedět a rozjímat.

To není jen o tom být.

To je o životě.

To je o přátelství.

To je o lásce.

Prostě není rozdílu mezi tím a tím druhým světem, alespoň pro mne.

A co vy?

New World Notes: Tuesday Machinima: Lyric Lundquist Explores Insilico in Wireframe (And Celebrates Her Birthday This Week!)

New World Notes: Tuesday Machinima: Lyric Lundquist Explores Insilico in Wireframe (And Celebrates Her Birthday This Week!)

Living on the Edge: Neúspěšný pokus měl úspěch

Living on the Edge: Neúspěšný pokus měl úspěch: "– Odesláno pomocí lišty Google Toolbar"

Co se děje kolem Emeraldu

Co se děje kolem Emeraldu: "

Pokud občas zabrousíte na zahraniční weby o Second Life nebo pokud používáte alternativní SL klient Emerald, možná se divíte, co je to v posledních dnech za rozruch kolem Emeraldu. Vychází desítky článků, které rozebírají nedávné zneužití Emeraldu pro zákeřný internetový útok. Zajímá vás to více? Zkusím vám to zde alespoň v krátkosti objasnit, respektive shrnout mé dosavadní pátrání po zahraničních webech. Pokud případně máte další informace, podělte se s nimi v komentářích, zmatených zpráv je totiž kolem věci hodně a dobrat se pravdy není úplně jednoduché.

Číst dál

"

Návraty

Bylo to tiché a trochu zamlžené ráno. Mlha nad údolím se vznášela v podivném oparu a na rozdíl od běžné situace nepokrývala hřeben nad údolím, ale táhla se horizontálně přibližně uprostřed svahu.

Ta zpráva v novinách však pro měla byl šokující. Odešel člověk. Básník, prozaik, spisovatel a a dokonce i příležitostní malíř. I dnes v našem 21. století by se o něm mělo říct, to byl renesanční člověk. Ludvík Kundera, bratranec známějšího Milana Kundery, opustil toto slzavé údolí, jak se kdysi jeden básník vyjádřil, v požehnaném věku devadesáti let.

A tak jako moje dávné návraty do Kunštátu (Kundera zde žil) právě za František Halasem (Kundera se s ním osobně znal) a poezií, která tu každoročně ožívala v mnoha a mnoha podobách, se mi najednou ty návraty vynořily ve vzpomínkách. Byl jsem tehdy nejenom divákem, ale stál jsem i na jevišti a recitoval. A to tu byla přítomna zvučná jména, jejichž vystoupení se hluboko vrylo do mé paměti. Divadlo Husa na Provázku, Gabriela Vránová společně s Petrem Haničincem, ale hlavně pan Radovan Lukavský, jehož interpretace nejslavnější Halasovy básně „Já se tam vrátím“ (text dole) byla obrovským emocionálním zážitkem.

A takové jsou při takových událostech i moje návraty na jednu pláž v Second Life. Nejinak tomu bylo i tentokrát. Moře bylo jako pokaždé velmi klidné. Je rudý západ slunce lemoval horizont, aby pak vyšel druhý den z moře. Kruh se uzavřel, Ludvík Kundera se vrátil do Kunštátu a spočine v hrobu blízko svého milovaného Halase.

***********

František Halas (1901 - 1949)

Já se tam vrátím

I.
Až jednou na velikém sněmu ptačím v čase mezi skřivánkem a sovou bude jednohlasně přištěbetáno jaro, já se tam vrátím! Zatím vábím a chytám na vějíčky slov pěknost toho všeho tam u nás, ať se chytí, co se chytí. Ty můj kraji, ty mé bezpečí, ty má zatvrzelosti, ty má věčnosti. Tvá hlína, mnuta v prstech, voní po zetlelých vlasech dávno pohřbených tkalcovských dědů a báb a je přísadou mé krve. Ty můj kraji! Jsi tam, kde Vysočína nabírá dech a pole skládají slib chudoby. Potulné jaro kličkuje dlouho rozestlanou ornicí, sněhy i dešti a ospalé barvy se vyčkávavě protahují. Země koktá a kucká, ale jednoho dne přece jen vykukující kukačka zjistí, že vše je připraveno, bezpečno, a to už všichni ptáci se rozlétnou s mírnou melodií v zobáčcích a začnou stehovat obžurky hnízd. Roztržky kořenů a rozmilovanost větvoví bude bez konce. Z pučnic vyhlédne paroží a z bodličí první houba, kolínko usínající Zimulky. Pomněnky budou okouzlovat rybky a stydlivě říkat: "My jsme žabí korálky!" Šedivé hrudky zamrskají ocásky a ulétnou. Na pedály strání stoupne ráno, lesy smírně a vznešeně zahučí a pak kdeco i s tím posledním chcípáčkem bude zpívat svítáníčko. Mísečky víček, zneklidněné tíhou světla, rozkmitá pomrkávání dětí do zubatého slunce, z otloukaného proutku vynutí kluci písničku a bosorky šlahouny ostří a malení připíchnou k zemi jarní bídu sedmikrásky. Ocílky jarniček rozkřesají rosu. "Já jsem Podvečírka!" "Těší mě!" "Dovolte, moje jméno je Chlebíček!" "Jsem Třeslice!" Kdepak jen jsou křtitelničky těchto jmen? Jedno pro srdce a druhé pro svět. Slyšeli jste to? Já ano! Tiše! Ještě něco! Klubání kuřátek je slyšet až sem, až sem do té hromady kamení. Tráva pláče, tráva někde u nás pláče za pozdvihování rána. Já se tam vrátím, já se tam vrátím!

II.

Až budou vyhřáty všecky pelíšky vytlačené koleny dětí a hlavami dívek, já se tam vrátím. Síla jasů bude listovat okvětí a voňavá mlha zacloní oči zářivosti. Tehdy stromy už moudře vyváží koruny pro tolik a tolik hnízd a pro tolik a tolik plodů. Tam k té hrušce v širém poli rozběhne se celý kraj a pověsí si na ní plášť své chudoby. Zdaleka uvidíte, zdaleka už, jak zpupně a rozverně se zmítá ve větru. A to už lípy budou pobzukovat chorál, houstnout bude hadí mléko pryšců a kdejaká hluchavka se nacpe sladkostí pro ty nejmenší cucalky a lízalky, jimž už lezou zvědavé prsty ze střevíců a za jazykem povystrčeným se sbíhají sliny. Divizny vyhrnou zlato země a svízel, to mateřské znamínko našeho kraje, přitiskne se ke všemu, co najde. Ale nejkrásnější je přece jen slzička. Obrušuje mi srdce do samé něhy. Hřivnatý červenec v hodině hadí rozežhaví květ a pole vyhřeznou dusnem. Země se odkryje, až je jí vidět kamsi... Strčit nos do hoblovaček a ústa do mateřídoušky! Víte, že u nás rozumíme ptačí řeči? Musíte ale umět poslouchat, abyste můj kraj nepoplašili a aby vás nevyhodil. To není jen tak! Už čížek bude varovat: Ci-zí! Ci-zí! a pěnkava zanadává Rr-ošťák! Rr-ošťák! Tajemství umět se zalichotit mým polím a lesům vám však nevypovím. Copak si myslíte, že skokani čistí prameny pro každého? Mít dětské srdce, to je to, dětské srdce! Pak uslyšíte! Pod střevličím nebem hlídají stráň zmije, tváří se při tom jako nekonečnost sama. Majko, majko, dej mi masti na bolesti! Já se tam vrátím, já se tam vrátím!

III.

Až má nevěsta blesků zvážní podzimem a žluva protáhne žlutý křik sadem, já se tam vrátím. Otevře se kniha dešťů a zápisy října s iniciálou psího vína budou tiše předčítat nohaté stromy. Copatá vodstva prořídnou, ale sem tam si přichytí kořeny pramínek a uculíkují si kalužinku, kam spadne drobek nebe modrého jak rozpuštěné oči dětí. Dolíky, zbylé po loktech noci, vyplní ohně pasáčků. (Až budou moje ruce vychládat, dejte mi, honem mi dejte třeba i tu nejmenší a na uhel spálenou bramboru odtud, já se zahřeju, já se jistě zahřeju na tu velkou mrazivou cestu!) U barokních oltářů mračen pokleká šeření a kdejaká zvonička jako nezkušený ministrant klinká, kdy se jí zachce. Budu chodit v laskání padajícího listoví a má dávná známost s Noculkou a Klekánicí se obnoví. Moje mrtvé, roztálé v nicotě, svolají paličky bedel. V dušičkových světlech přijdou blíž, zastaví se čas a po celou krátkost sluneční obchůzky nebude on než součtem všech vzlyků a smíchů mého rodu, a i jeho slávou. A aj, kotník luny, té české noci sladké, zabělá se na stříbrném bělidle humen. Archa domova až po okraj naplněna bude vším světem a já vypluji za tichého oddychování stájí a stodol. Kdybych celý svět zvroubil a zbrousil, jenom sem se vrátím, jenom sem.

IV.

Až už jen ten starý držgrešle dub bude chrastit svými měďáky, zatímco ostatní listnáči bědně stanou v holém odrání, já se tam vrátím. Sednu si k ohni, z jehož kužele bude černá hodinka soukat teplo a všelijaké povídačky. Pst, pst - zasyčí uhlík a ztratím se sám sobě v kočičím tichu. Doma, doma, doma! To je ono, to je to slovo jako ten nádherný "špalek", kupovaný na poutích, slovo, které hodinu vydrží sládnout pod podnebím. Vzpomenu si na sestru vránu, bratříčka chocholouše, i na ostatní čtyřnožky a hopsáčky, polituji, že nejsou blíž, ba možná i nějaké to kázání bych svedl a ten žvanec taky by se pro nás pro všecky sehnal. Budem se i škádlit:
Umouněný uhelníčku
zamouněný mlynaříčku
říká o vás pěnice
že jste hloupí velice
Nebo spustíme kolovrátech zase jinak:
Mandelíku modrou dýku
dáme strace do šatníku.
Najdi si ji stehlíčku
nerozbij si hlavičku

Běžet, běžet a vydovádět se s nimi, vyválet se jako štěně ve sněhu poprvé uviděném. Ale svět stárne a strach je položen mezi tamty a mne. Ale až se tam vrátím navždycky, nepřestanu, dokud se neskamarádím i s tím sýčkem, který mne vyzve: Půjď, půjď! Naposled! Proto se tam vrátím, proto se tam vrátím!

V.

Už aby bylo po tom pekelcování místy, kam nepatřím! Ať svítí světla milovaných chalup, ne jako bóje v dálce, ale betlémsky radostně a vytrvale. Všechny cesty vedou do Kunštátu, do Zboňky a do Rozseče. Hranečníky zarazilo dětství. Toto skřípání kol na cestách křižujících se v mém srdci! Ať si jen země letí do prázdna, ať si jen letí, jen když zbude jistota jednoho místa, místa posledního, místa jen pro hrob. Chci ho mít tam, jen tam u nás. Kdyby mi jen oči pro pláč zbyly, já se tam vrátím, já se tam i poslepu vrátím.

Jazzový ples

Je to tak trochu divná kombinace slov „jazz“ a „ples“, ale jak za chvíli vysvětlím, má smysl. Už se stalo jakousi tradicí, že se jednou za měsíc, a to první pátek v měsíci, koná ples v městě Bohemia. Avataři, kteří přijdou na tento ples, si obléknou svoje nejlepší společenské šaty a v nádherné atmosféře protančí celý večer, možná až do rána. Tradičně tenhle večer hraje jako DJ Tirsor Benelli (stejně jako každý pátek v Plážovém klubu na Bohemii).

Včerejší pátek však byl jiný, protože Tirsor je na dovolené v RL, tedy mimo dosah Second Life. A tak se stalo, že někdo jiný zorganizoval akci, sice nazvanou „Jazzový ples“, ale bylo to tak v trochu jiném duchu. Lidé sice byli oblečeni jako na ples, ale muzika byla jazzová. Zpívali Ella Fitzgerald, Louis Armstrong, Frank Sinatra a další.

Večer se nesl v nádherném duchu a přišlo docela dost lidí. Jej, jsem se nezmínil, kde se to konalo, no přece v Café LA FABRIQUE.

No a jak to tam vypadalo? Mrkněte.

P.S. Nakonec jsem přidal jedno video z YouTube. Není to sice jazz, ale on je jazzman, i když sám o sobě říká, že to co hraje, je pop jazz.

Slurl: Café LA FABRIQUE

Kvarteto

Kvarteto je sice hudební forma, ale taktéž například uskupení čtyř hráčů v jakékoliv hudební skupině. No a já nedávno poznal jedno takové náhodné a nádherné kvarteto v jednom klubíku na jednom simu v naší komunitě. Prostě jedna plánovaná párty se jaksi nekonala, ale přesto se v klubu sešlo pár lidí a někdo hrál nějakou muziku. Pak nastala super konstelace, kdy se čtyři krásný holky seřadily do řady a už se to rozjelo a tančilo se a tančilo až do brzkého rána.

No a takhle to tam vypadalo.

SLurl: Plážový klub

Requiem for Qarl Linden: The Man Who Helped Make *The Matrix* No Longer Helps Linden Lab Make the Metaverse

Requiem for Qarl Linden: The Man Who Helped Make *The Matrix* No Longer Helps Linden Lab Make the Metaverse: "Karl Stiefvater, a 3D graphics developer known in Second Life as Qarl Linden, has been unexpectedly fired from Linden Lab for reasons reportedly inexplicable to him. Qarl was a leading force behind Second Life sculpties, a groundbreaking building method, and..."

Chestnut's Choice 8/15 - 8/11: Midsummer Machinima Festival, Jamms for Genes Global Fundraiser for Science, Three Hour Poetry Jam and much, much more

Chestnut's Choice 8/15 - 8/11: Midsummer Machinima Festival, Jamms for Genes Global Fundraiser for Science, Three Hour Poetry Jam and much, much more: "Chestnut Rau’s weekly round-up of upcoming SL events… Jamms for Genes is an annual fundraiser sponsored by SL musicians and the wonderful people at The Pocket, including Delinda Dyrssen and Baldi McMillian (above). This 24 hour musical event will begin..."

Síla lásky

Ou-Jang Siou (1007 – 1072)

Když lůna byla v mléčné dráze

Zamilovaná růžová barva
několika lehkých, delikátních větví
rozvila se v novém dechu východního větru.
V mlze, která je halila, a pod slzami rosy
pro koho asi
byly tak svůdné? Pro kohosi
či proto jenom, aby vyzývaly
něžného motýla a včelu prchlivou?
Se srdcem vzdutým pocity
já procházel se v rozkošných těch místech
a křížem krážem prošel je
a zeleň halil zbožňováním.
Ale mé opojení vyvanulo... K nevrácení
ustala slast, jež tolik prahla.
Lůna, tak smutná, že by vám srdce rozervala,
nachýlila se na obzoru.
Zestárla vesna náhlá.

(Báseň z antologie čínských básnířek a básníků z dynastie Sung [960 -
1279 n. l.], z francouzského originálu „Floriège de sont poèmes Song“ od francouzského sinologa George Soulié de Morant, přeložil Vladimír Holan. Pravděpodobně na konci druhé světové války. Poprvé a naposled tato sbírka vyšla pod názvem „Melancholie“ v roce 1948 v tehdejším Československu.)

Jednou a kdysi dávno, byla tu ta zahrada. Dlouho jsem bloudil, dlouho jsem hledal, a potom, pak jsem to našel. Byla tam motýlí křídla, listy stromů, okvětní plátky květin, voda, tráva, stromy a labuť.

A i když jsem si připadal jako voyeur, přesto to vše bylo jen v dobrém slova smyslu. Bylo mi dovoleno jen zpovzdálí sledovat a naslouchat. Osamělá lavečka lákala osamělé milence. A pak, po západu slunce, se začaly snášet podivné květy a zahalovat svět do podivného oparu.

Najednou výbuch polární záře osvítil noční nebe. Celý svět se otřásl v základech silou lásky.

Opouštět toto nádherné místo nebylo lehké, ale člun už čekal ve svitu Měsíce, tichého poutníka milenců.

Ztracený ráj zmizel navždy.

* * * Věnováno Michaele a Pavlovi * * *

Philip Rosedale Comments on New World Notes: On Apologies, Customizable UI, and Making Second Life Fun

Philip Rosedale Comments on New World Notes: On Apologies, Customizable UI, and Making Second Life Fun: "Second Life founder Philip Rosedale has lately been popping into New World Notes comment threads to discuss various topics on his new initiative as interim CEO. When a reader claimed to have never once heard Philip say "sorry" for Viewer..."

Dovětek k vernisáži......

Dovětek k vernisáži......: "

Reakce k Lukáš Orlita - Hard & Soft - obrazy:

Dovolím si poskytnout pár doplňujících informací ohledně vernisáže.

Domnívám se, že úvodní slovo v prostoru RL galerie Slévárna bylo nutné, protože většina zúčastněných o SL nikdy neslyšela. Vlastní zahájení vernisáže, ale už zaznělo z úst Kunkeho Kwasmanna souběžně v SL a v RL prostřednictvím projekčního plátna.

Mě osobně na tom nejvíce zajímá budování těchto komunikačních kanálů mezi SL a RL.

Chceme se pokusit o oboustranné propojení těchto prostorů slovem i obrazem, aby mohli zúčastnění spolu  volně komunikovat. Proto hledám zájemce, který by se ujal pozice konzultant technické podpory a pomohl nám tento projekt realizovat.

 

Pro úplnost přikládám text, který zazněl v úvodu vernisáže:

Dobrý večer dámy a pánové,

Dovolte mi, abych několika slovy uvedl dnešní vernisáž malíře Lukáše Orlity.

Abych se dostal k Lukášovi, musím začít od Adama. Tí m Adamem je pro mě Federico Diáz, respektive dle mého názoru dvě jeho důležité myšlenky.

První myšlenka říká asi toto, cituji: „cyberobjekt - to je objekt vytvořený ve virtuálním prostoru, je objekt imateriální. Může existovat v různých verzích pohledu a v různých variacích. Tento imateriální virtuální objekt je ORIGINÁLEM.

Pokud tento zmiňovaný cyberobjekt vytvoříme v reálném světě, tedy ho zhmotníme, jedná se o pouhou jeho REPRODUKCI.“

Pro sebe z této myšlenky odvozuji, že virtuální svět a jeho význam je stejně reálný jako svět hmotný.

Druhá z myšlenek, které jsem zmiňoval, říká: „Umění je analogon vědy, avšak nevíme, co je modelem čeho.“

Já si dovolím doplnit: hluboko v lidském nevědomí je jakési ohnisko, ze kterého vyvěrá ona tvůrčí energie, která se manifestuje ve všech sférách lidské činnosti.

Tento tajemný, běžným vědomím nedosažitelný bod má ještě tu vlastnost, že emoce, tvar a význam jsou  zde jedno a totéž.

A tady se dostáváme od Adama k Lukášovi. Jeden z nejvýznamnějších českých vědců a myslitelů Zdeněk Neubauer použil asi jako první termín „Způsoby prostoření“. Já doplním - způsoby prostoření virtuálních prostorů.

Jenom ten, kdo viděl Lukáše při práci v ateliéru pochopí, jaká mravenčí práce v oblasti duševní, myšlenkové i v rovině vlastní realizace se za každým obrazem skrývá, kdy je promýšlen každý detail, každý vztah barvy, stínu a tvaru.

Domnívám se, že na této úrovni se práce stává meditací a meditace prací.

Je to jakési mapování funkcí a vztahů, které mohou nastat v prázdném prostoru, ale také nemusí. Třeba jenom z toho prostého důvodu, že jsme neudrželi dostatečnou míru koncentrace.

Nevím jak ostatní, ale já Tvoje obrazy, Lukáši, k životu potřebuji. A proto končím slovy: Hééééj chlape makej. 

                                                                             16.7.10     Kunke Kwasmann

"