úterý 22. února 2011

Rennette

Najít inspiraci, resp. svoji múzu, není vůbec snadné. O to těžší to je, když o tom musíte napsat nebo promluvit, prostě ukázat se. Myšlenky chaoticky proudí sem a tam. Trápí vás nespavost za bezesných nocí. A pak?! Ten Měsíc ve své velkolepé nádheře jako úplněk vás srazí k zemi!

Nad ránem ještě svítí, to obrovské kolo, avšak přes jeho tvář se šinou široké pruhy černých mraků. Snad moje múza přijde a napoví mi, zda mohu doufat ve splnění svých nejvroucnějších přání.

Stalo se. Její tvář je ještě trochu rozmazaná, ale poznávám ji. Nikdy jsme se nesetkali. Blíží se a tepot mého srdce se dostává za hranice svých možností. Snad ještě pár krůčků, abychom se …

Oba světy se prolnuly. Kruté probuzení zrádného Měsíce. Co jsem ti jen udělal? Zbytečné rozčilování, svět snů a vizí je jako virtuální svět, který odráží ten reálný. Snad tedy někdy tam tu svoji múzu potkám.



Byla to nejkrásnější žena Francie. Její rodina a přátelé ji říkali Rennette. Jmenovala se však Jeanne Antoinette Poisson, později jako vdaná Madame d'Étiolles. Král Francie se do bezmezně zamiloval a uvedl ji ke dvoru do Versailles, i přes velký odpor dvora a rodiny. Byla nejchytřejší ženou Francie a jistým způsobem vládla králi a Francii, i když ji nazývali děvkou.

Zemřela ve věku 42 let ve Versailles. Když její rakev za deště opouštěla Versailles, král prý prohlásil: „La marquise n'aura pas beau temps pour son voyage.“ (Markýza na své cestě nebude mít dobré počasí.) Zůstal po ní jen její Elysejský palác, který dnes slouží francouzským prezidentům.

Jmenovala se Marquise de Pompadour.

(Zdroj: Wikipedia.org)

SLurls: Arc de Triomphe, Alma Bridge



sobota 12. února 2011

Valentýn

Byl pozdní večer – první máj –
večerní máj – byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý mech;
květoucí strom lhal lásky žel,
svou lásku slavík růži pěl,
růžinu jevil vonný vzdech.
Jezero hladké v křovích stinných
zvučelo temně tajný bol,
břeh je objímal kol a kol;
a slunce jasná světů jiných
bloudila blankytnými pásky,
planoucí tam co slzy lásky.

(Karel Hynek Mácha: Máj)

Je sice teprve únor, a tak by se ty verše o lásce zdály být nevhodné v tento čas. Ale není tomu tak, jak by se na první pohled zdálo. Nejsem nijak velkým příznivcem nadcházejícího svátku svatého Valentýna, protože nemá absolutně nic společného s dějinami a kulturou naší země.

Tradičně je s láskou spjat právě květen, přesto jsem včera neodolal a zatoulal se v SLku na tradiční ples v naší komunitě, který byl zároveň tím valentýnským. V romantickém prostředí altánku v Bohemii už bylo několik lidí a tak jsem vyzval jednu dámu k tanci. Večer ubíhal v poklidné atmosféře, takže se ani nechtělo odcházet.

Jaké to tam bylo, tak pár obrázků nabízí inspiraci, i když ty poslední dva jsou z jiného času a jiného místa.

Celá báseň je zde.













čtvrtek 3. února 2011

Bohatství

„Zlato jsou peníze králů, stříbro jsou peníze džentlmenů, směna jsou peníze venkovanů, ale dluh jsou peníze otroků.“

(Norm Franz: Peníze a bohatství v novém miléniu)*
Už jste je někdy drželi, resp. třímali v ruce? Myslím samozřejmě fyzické zlato. To je ten žlutý kov, který je příjemný na omak i na pohled. A i dnes po mnoha tisíciletí, co ho lidé znají, je fascinuje, přitahuje a vábí. Jsou schopni udělat vše, aby ho získali, a přitom se někdy neštítí ani toho nejhoršího, co může člověk člověku udělat.

Avšak jsou i jiné možnosti směny – ne však ve zlatě, stříbře, či jiných vzácných kovech. Jsou to peníze, konkrétně papírové peníze, ale také virtuální peníze, o jejichž skutečné hodnotě lze možná pochybovat.

Když Marco Polo převedl Benátčanům papírové peníze, které dovezl z daleké Číny, jeden z přítomných vzal jednu bankovku a zapálil ji. Shořela. Potom vytáhl ze svého měšce minci a udeřil jí o jílec svého meče: „Toto je zvuk peněz!“ Marco prohlásil: „Právě jste spálil bankovku v hodnotě deseti zlatých benátských dukátů.“

Je tedy toto, ono opravdové bohatství, kterým si plníme naše peněženky ve formě bankovek a mincí pochybné hodnoty, tím, které nás obohacuje? Nebo je to volně směnitelná virtuální měna na celém světě ve formě kreditních karet, bankovních účtů a šeků?

To jsou dost těžké otázky a pravděpodobně na ně neexistuje jednoznačná odpověď. Ať už budete přemýšlet v intencích reálného světa, anebo toho druhého, virtuálního. Vždycky to bude, co člověk, to názor.

Pokusím se nastínit, jak to vidím já, a to v obou světech.

Real Life

Něco vlastnit má člověk asi zakódováno v genech z již velmi dávných dob. Možná i předchůdci dnešního Homo sapiens sapiens (člověka moudrého) chtěli něco vlastnit, co neměli ostatní a považovali to za jakési „své bohatství“. Stačí si jen vzpomenout na úvodní sekvence filmu Vesmírná odysea: 2001, kde vůdce jedné tlupy objeví dlouhou kost a začne s ní bušit do země. Když pozná její pevnost, zkusí to i na zvíře podobné dnešnímu praseti a zabije ho. Později tuto zbraň použije proti jiné skupině předchůdců lidí v boji o zdroj vody – bohatství – a zabije vůdce té skupiny. První vražda v historii lidství je na světě.

V současném světě je bohatství koncentrováno na shromažďování všeho možného, počínaje penězi, majetkem, věcmi a dalšími konče. Mamon vládne světu. Ale, abych nebyl tak skeptický, najdou se i tací, kterým je to přinejmenším lhostejné. Jejich bohatstvím je bohatství ducha, ať už je to umění výtvarné, architektonické nebo hudební, umění gurmetské, umění užívat si života, umění lásky a mnohého dalšího. To je bohatství, jakého si považuji a o které usiluji. Ale mít peníze je přece vždycky dobré. Nemyslíte? To přece říká už staré úsloví: „Bez peněz do hospody nelez!“

Second Life

„Jako já prostě nevím!“ Tenhle svět mě fascinoval a fascinuje už dlouho. Nikdy jsem však o nějaké formě bohatství nepřemýšlel. Jako avatar sice hromadíte spoustu věcí, až váš inventář přetéká. A vyznat se v něm je někdy dost hrůza. Přesto však k většině těch věcí nic necítíte.

Každý to zná. Jako newbies jste brali, co vám přišlo pod ruku. Důvod byl zřejmý, nedostatek lindenů. Když jste pak na sobě zapracovali, pak nějaké lindeny jste získali. Bylo to asi formou dnes už neexistujícího „campingu“ nebo jste se nechali najmout na nějakou práci (tanečník, tanečnice, DJ, společník, společnice, escort service, atd.) a v tom nejlepším případě pronájem něčeho a prodej svých vlastních výtvorů ostatním SL.

Pro mě je bohatství SL něco jiného. Ano, můj inventář obsahuje pár krásných věcí, skvělého designu, hlavně značkového oblečení. Také je tam pár věcí osobního charakteru, které jsem od někoho dostal a nikdy nedám z ruky. Avšak pravé bohatství světa Second Life jsou avataři, potažmo živoucí bytosti, které za nimi stojí. Je to pravá sociální síť, multidimenzionální síť, kterou už nikdo SL neodpáře. A SL je podle mě víc „sociální síť“ než Facebook.

Tedy:
  • Bohatství je fajn. Někdy.
  • Bohatství někdy bolí a někdy trápí.
  • Bohatství je přínos.
  • Bohatství je přítěž.
  • Bohatství chceme.
  • Bohatství nenávidíme.
Platíme za vše.

Bohatství však nejsme schopni nikdy splatit.

*Vypůjčeno z přednášky Nicka Barisheffa, 6. ledna 2011 v Empire Club, na slavnostním obědě u příležitosti 17. semináře výročního investičního výhledu. Anglicky zde, český překlad zde.