Slunovrat – latinsky „solstitium“ = „sol“ (slunce) + „statum“ (nehybně stát) Velšský výraz pro slunovrat je „bod drsnosti“. Talmud jej označuje jako „Tefukat Tevet“, první den „svlékajícího se času“.
Dlouho jsem nic nepsal, ale jak tak jednou sedím na střeše v Bohemii, hrnou se na mně silné dojmy z minulých dnů. Jestli je tím ročním obdobím, krátce po slunovratu, nebo příchodem poklidných Vánoc. Nevím.
Čas ubíhá tak rychle, že si ani člověk nestačí zapamatovat všechny události z našeho světa a také ty z toho druhého. Snad jen pár momentek, které to zachytily. Je to ta střecha, párty u Nancy a vzkříšení zmizelé Slovakie na párty jejich dávných přátel.
Zůstaňme v nadcházejícím čase také chvíli stát, jako to na jeden den udělalo naše Slunce.
Slovy Alana Fursta:
„…den, kdy si prý slunce dělá přestávku… Příjemná představa… Jakoby se vesmír na okamžik zastavil, aby se zamyslel a udělal si den volna. Člověk přímo cítí, jak se čas zpomaluje.“
Příjemné Vánoce a vše nejlepší do Nového roku 2011.
Dnes se opět po dlouhé době psalo o Second Life v novinách, a to konkrétně v Hospodářských novinách. Autor Tomáš Sedláček, mimochodem hlavní makroekonomický stratég ČSOB, rozebírá otázku Second Life a co by se stalo, kdyby zkolaboval Internet. Více zde:
Dnes je 1. prosince a mnozí ve velkém spěchu a shonu při shánění vánočního dárku, uklízení čerstvě napadaného sněhu nebo opatrné jízdě na zmrzlých vozovkách možná zapomněli, že dnes je Světový den boje proti jedné z nejzákeřnějších nemocí světa – AIDS. Když jsem v roce 2008 psal v souvislosti se světem Second Life o tomto dni (zde), chyběla v tom příspěvku smutná a zároveň příšerná statistika. Takže tady jsou fakta o HIV a AIDS.
K dnešnímu dni je okolo 65 000 000 lidí infikováno virem HIV a AIDS zabilo více než 25 000 000 lidí, od té doby, co bylo v roce 1981 poprvé rozpoznáno.
Velká většina z 38 600 000 lidí žijící s HIV v roce 2004 si není vědoma svého stavu.
V roce 2005 si AIDS vyžádalo životy 2 800 000 lidí a více než 4 000 000 lidí bylo nově infikováno virusem.
S přibližně 17 300 000 tvoří ženy skoro polovinu celkového množství lidí žijících s virem.
Subsaharská oblast zůstává nejvíce postiženým regionem na světě. Dvě třetiny všech lidí žijících s HIV, 24 500 000, je v subsaharské Africe.
Pokles v obecném rozšíření HIV byl zaznamenán v několika zemích, které zahrnují Keňu, Zimbabwe, městské oblasti Haiti a Burkina Faso a čtyři indické státy včetně Tamilnádu.
Každým rokem přibývá více infekcí HIV než úmrtí díky AIDS a jak je více lidí infikováno HIV, více lidí zemře na nemoci způsobené AIDS.
Celosvětově méně než jedna osoba z pěti s rizikem infikovat se HIV má přístup k základním preventivním službám.
Tolik fakta. Sehnat peníze na fond pro záchranu dětí (Keep a Child Alive) je dost obtížné, přesto se zakladatelka fondu, Alicia Keys, být dnes „digitally dead“ (digitálně mrtvá), tzn. Že nebude přihlášena do žádného typu sociálních sítí, včetně Facebooku a Twitteru, dok se fond nenaplní částkou 1 000 000 US$. Připojili se k ní Lady Gaga, Kim Kardashian, Justin Timberlake, P. Diddy, Usher, Jennifer Hudson, Elijah Wood a další.
A co pro tuto věc uděláte vy? Já jsem v RL daroval na zmíněný fond a SL nosím symbol boje proti AIDS červenou stužku.
Jsme obyvateli města Bohemia, jenž se rozhodli za podpory městské rady, transformovat uživatelskou podporu do nové, zábavnější podoby. Rádi bychom navázali na tradici z dob, kdy u Informačního bodu stáli avataři PČR a Telefonica o2. Ačkoliv je toto již minulostí, rádi bychom vytvořili něco podobného. Inspirovat bychom se chtěli v reálném světě, kde úkolem záchranářů, je poskytovat pomoc těm, kteří to potřebují.
Oh, je voudrais tant que tu te souviennes Des jours heureux où nous étions amis En ce temps là la vie était plus belle Et le soleil plus brûlant qu'aujourd'hui
Les feuilles mortes se ramassent à la pelle Tu vois je n'ai pas oublié Les feuilles mortes se ramassent à la pelle Les souvenirs et les regrets aussi Et le vent du nord les emporte Dans la nuit froide de l'oublie Tu vois je n'ai pas oublié La chanson que tu me chantais
C'est une chanson, qui nous ressemble Toi tu m'aimais et je t'aimais Nous vivions tous les deux ensemble Toi qui m'aimais, moi qui t'aimais
|: Mais la vie sépare ceux qui s'aiment Tout doucement sans faire de bruit Et la mer efface sur le sable Les pas des amants désunis :|
Les pas des amants désunis
Oh, tolik bych chtěla, aby sis pamatoval Šťastné dny, kdy jsme byli přáteli V tom čase tehdy byl život krásnější A slunce zářivější než dnes Suché listy se nabírají na lopatu Vidíš, já jsem nezapomněla Suché listy se nabírají na lopatu Vzpomínky a lítosti také A severní vítr je unáší V chladné noci zapomnění Vidíš, já jsem nezapomněla Píseň, kterou jsi mi zpíval
Je to píseň, která se nám podobá Ty jsi mě miloval a já milovala tebe Žili jsme oba dva spolu Ty, který jsi mě miloval, já která tě milovala
|: Ale život rozděluje ty, kteří se milují Všechno tiše, bez ozev A moře zahlazuje na písku Stopy rozloučených milenců :|
Stopy rozloučených milenců
Za okny ubíhá krajina. Jeden obraz střídá druhý. Je to jako zpomalený film, kdy okýnko po okýnku filmového pásu míjí zdroj světla a je uchopeno optikou, tj. systémem kouzelných čoček, aby promítlo dvourozměrný obraz před nedočkavé diváky.
To je však jen iluze. Jen trochu poodhrnout závoj a prohlédnout skrze zrcadlo času. Mrknutí oka a realita je tu zpět. Vůz projíždí serpentinami a blíží se k vesnici. Je to dávno, co jsem tu byl. Vzpomínky se vynořují z paměti.
Jsme na místě. Auto projelo vesnicí, vjelo do lesa a zastavilo se. Jenomže pro mě jakoby se zastavil čas. Vlastně jen přeneseně, protože čas stále plyne. Je to nikdy nekončící příběh. A to jsme si ho my, LIDÉ, vymysleli!
Marně hledám slova. Ale vždyť je to zbytečné! Stačí jen naslouchat. Ano, je to ten prostor obklopený stromy, v jejichž korunách víří vítr. Chci jen posečkat. Chci jen obsáhnout vše kolem mne. Chci jen zapomenout.
Mrtvé listy pokrývají hroby mrtvých. Přišel podzim.
(P. S. Příspěvek vznikl po naší návštěvě malého lesního hřbitůvku, kde je odpočívá moje milovaná prababička.)
One Man’s Story: The Second Life Economy: "Selling virtual drugs, guns, clothes, and wheels while camping for L$s by Frankie Antonioni. Since early 2008 I have been in business in Second Life, and by March of 2008 I had two stores running. In August of 2008, I had about 19,000 L$. Both of my stores sold drugs and other goods: clothes, cars, guns, motorcycles, [...]"
Jak lákavá nabídka! Ale je stará jako lidstvo samo. Přesto jí s neutuchající touhou neodolávají velcí i malí mužové a ženy světa. Mít tak tu moc ovládat, tvořit, ničit nebo i zabíjet. Už jen když ta písmena vyskakují z klávesnice počítače a zjevují se na obrazovce počítače, tak to vyvolává tichou hrůzu.
Svět Second Life se zdá jako stvořený pro tyto schopnosti. Kde jinde najdete takové možnosti? Kde jinde najdete takovou svobodu vyjadřování, bytí a tvoření? Kde jinde najdete takovou nenávist a závist?
Ano, i já bych rád vládl světu. Ale to není jen tak. To je zodpovědnost. To je pokora. To je láska.
Tak už je to po roce opět zde. Burning Life opět otevře své brány a jak jistě víte, tentokrát už to není v režii Lindenů, ale Burn2. A jako malou ochutnávku, než to vypukne 16. října, se podívejte na machinimu od ColeMarie Soleil.
Vítr si pohrával s větvemi palem. Prosluněná pláž zela prázdnotou. Jen rozbouřené moře rozbíjelo své vody o mohutný oblouk skály. Stál v němém úžasu nad tou krásou. Ať už na nebi svítilo Slunce nebo Měsíc se svými hvězdami, vždy se vše odráželo ve vodách rozlehlé zátoky.
Stál tam tak osamocen, jakoby ho nic netrápilo. Jakoby ani necítil ten vlahý větřík od moře. Jakoby ani necítil pálení slunečních paprsků. Jakoby ani necítil chlad noci. Ten chlad mezi hodinou psa a vlka.
Jeho smutek byl nekonečný. Nekonečný ve své hloubce a šíři stravoval jeho duši i rozum. Měl strach. Bál se. Jeho tvář se křivila bolestí. Ztráta byla obrovská. Nevnímal tento, ani jiný svět. Stále se k tomu vracel. Ale naprosto bezvýchodně.
A pak se z moře ozval vzdálený zpěv. Vnadné Sirény lákaly toho muže do svých sítí. On však odolal. Dokázal jim vzdorovat, i přesto, že jeho hoře bylo velké. Nikdo neví, jak se to stalo. Nikdo tam nebyl. Jen modravé mořské vlny útočily na skálu a bělostnou pláž.
„Říká se, že tanec je jediná společenská aktivita, kdy se můžete bez rizika přiblížit k partnerovi, či partnerce, na nejmenší možnou vzdálenost, jak je to jen možné.“
Jak jsem již psal minule, léto skončilo, ale začala sezóna plesů. Nejinak tomu bylo i minulý pátek. Altánek nedaleko náměstí v Bohemii hostil několik návštěvníků. I když se dostavili v menším počtu, přesto zábava probíhala v příjemném tempu. Skvostné róby přítomných dam oslňovaly jejich spolutanečníky a my muži se opájeli jejich krásou za svitu tisíců hvězd. A možná nad ránem znavení z dlouhého tance v rudé záři vycházejícího slunce se již naše kroky ubíraly směrem k domovu, kde znaveni jsme padli do všeobjímající náruče našich lůžek.
Léto s největší pravděpodobností skončilo, alespoň tady na severní polokouli. I když tzv. „babí léto“ se ohlásilo, přesto potom přišly dlouhé a pomalé deště a chladno. Je to takové to vlezlé, co se vám zadírá pod kůži, prostě podzim a jeho plískanice. Přesto nám naše „žabičky“ slibují ještě jedno druhé babí léto. Snad.
Na rozdíl od našeho světa, počasí v Second Life nehraje žádnou roli. Je dané staviteli daného simu. V naší moci je jen měnit jen denní dobu, respektive měnit oblohu a vodu, jak je jen možné k naší vlastní představě.
Stačí jen najít vhodný sim, kde se např. koná letní párty u bazénu. A pak se jen ponořit do chladivé vody, přijmout do náruče krásnou ženu a jen tak odpočívat a bavit se. Přicházejí a odcházejí jiní lidé, zábava je v plném proudu a k tomu hra je příjemná muzika.
Slunce překonává nejvyšší bod své dráhy a pak se pomalu sklání k západu. Vlahý vítr od moře přináší úlevu po horkém dni. Postupně se všichni vytrácejí. Je já zůstávám a naslouchám zpěvu větru a dalekého moře. Slunce dospívá ke konci své dennodenní dráhy a ve velké světelném kataklyzmatu se propadá do moře.
Ten, kdo je dostatečně odvážný a vytrvalý, aby celý život hleděl do temnoty, spatří v ní jako první záblesk světla.
Dmitry Glukhovsky: Metro 2033
Temnota nás provází, ještě než se zrodíme na tento svět. Temnota nás provází každý den, když se noříme do Morfeovy náruče, abychom se ve svých snech stali tím, kým chceme. Temnota je v každém z nás, protože se možná bojíme sebe samých, všech ostatních kolem nás nebo všeho okolo nás.
Temnota se skrývá ve všech rozích, stoupá z hlubokých propastí Země, plní hluboká údolí a rokle. Temnota přitahuje vše hmotné i nehmotné, masu i světlo. Stačí jen překročit svůj horizont událostí a jste nenávratně ztraceni.
A proč hned na začátek takové fatalistické filozofování? Prostě najednou to tak na mě přišlo při vzpomínce na nedávnou akci v Second Life. To se znovuotevřel jeden klub na jednom ze simů naší komunity. Klub dostal zvláštní industriální tvář, jakousi směsici tmy a světla. Čišelo to z celého prostoru, jakoby zdi, podlaha i strop dýchali svým vlastním životem. Přesto to nebylo něco jako dům Usherů ve staré povídce Edgara Allana Poea.
Především tam byli lidé a hudba, které ten prostor zaplňovali. Také tam byla spousta piva. Možná i „les femmes fatales“ nebo muži podléhající jejich svodům. Snad jen záblesky úsvitu protnou temnotu a my i nadále budeme žít ve světle.
Moje maličkost se jmenuje Coral Ducatillon a objevil jsem se v Second Life přesně 11.7.2007. Jsem poutník v Second Life. Žiji v Blansku a pracuji v Brně ve výzkumném ústavu Akademie věd České republiky. Toto je blog o mém životě v Second Life a mých názorech na něj a občas se sem tam objeví i něco z mého RL a zprávičky o SL odjinud.
Příspěvky
