čtvrtek 4. listopadu 2010

Čas

Jacques Prévert

Les feuilles mortes


Oh, je voudrais tant que tu te souviennes
Des jours heureux où nous étions amis
En ce temps là la vie était plus belle
Et le soleil plus brûlant qu'aujourd'hui

Les feuilles mortes se ramassent à la pelle
Tu vois je n'ai pas oublié
Les feuilles mortes se ramassent à la pelle
Les souvenirs et les regrets aussi
Et le vent du nord les emporte
Dans la nuit froide de l'oublie
Tu vois je n'ai pas oublié
La chanson que tu me chantais

C'est une chanson, qui nous ressemble
Toi tu m'aimais et je t'aimais
Nous vivions tous les deux ensemble
Toi qui m'aimais, moi qui t'aimais

|: Mais la vie sépare ceux qui s'aiment
Tout doucement sans faire de bruit
Et la mer efface sur le sable
Les pas des amants désunis :|

Les pas des amants désunis

Oh, tolik bych chtěla, aby sis pamatoval
Šťastné dny, kdy jsme byli přáteli
V tom čase tehdy byl život krásnější
A slunce zářivější než dnes
Suché listy se nabírají na lopatu
Vidíš, já jsem nezapomněla
Suché listy se nabírají na lopatu
Vzpomínky a lítosti také
A severní vítr je unáší
V chladné noci zapomnění
Vidíš, já jsem nezapomněla
Píseň, kterou jsi mi zpíval

Je to píseň, která se nám podobá
Ty jsi mě miloval a já milovala tebe
Žili jsme oba dva spolu
Ty, který jsi mě miloval, já která tě milovala

|: Ale život rozděluje ty, kteří se milují
Všechno tiše, bez ozev
A moře zahlazuje na písku
Stopy rozloučených milenců :|

Stopy rozloučených milenců


Za okny ubíhá krajina. Jeden obraz střídá druhý. Je to jako zpomalený film, kdy okýnko po okýnku filmového pásu míjí zdroj světla a je uchopeno optikou, tj. systémem kouzelných čoček, aby promítlo dvourozměrný obraz před nedočkavé diváky.

To je však jen iluze. Jen trochu poodhrnout závoj a prohlédnout skrze zrcadlo času. Mrknutí oka a realita je tu zpět. Vůz projíždí serpentinami a blíží se k vesnici. Je to dávno, co jsem tu byl. Vzpomínky se vynořují z paměti.

Jsme na místě. Auto projelo vesnicí, vjelo do lesa a zastavilo se. Jenomže pro mě jakoby se zastavil čas. Vlastně jen přeneseně, protože čas stále plyne. Je to nikdy nekončící příběh. A to jsme si ho my, LIDÉ, vymysleli!

Marně hledám slova. Ale vždyť je to zbytečné! Stačí jen naslouchat. Ano, je to ten prostor obklopený stromy, v jejichž korunách víří vítr. Chci jen posečkat. Chci jen obsáhnout vše kolem mne. Chci jen zapomenout.

Mrtvé listy pokrývají hroby mrtvých. Přišel podzim.

(P. S. Příspěvek vznikl po naší návštěvě malého lesního hřbitůvku, kde je odpočívá moje milovaná prababička.)

Žádné komentáře: