Ten den nebyl, resp. nezačal, jako každý jiný. Celý den bylo obrovské horko (okolo 34 °C) ve stínu. Sice to lákalo zajít si někam k vodě a smočit své zubožené tělo v chladivých vlnách. Na druhou stranu, mnoha lidem, včetně mě, se nechtělo opouštět své domovy a pražit se na slunci.
Přesto všechno, jsem nakonec vyrazil do města a „usádlil se “ v jednom café na letní terase. Koukal jsem na svět kolem sebe. Zároveň jsem se koukal na svět kolem sebe v Second Life. Najednou, jakoby se ty dva světy začaly prolínat a splývat v jeden.
Přicházela tma, pomalu a plíživě. Ano, svět potemněl, ale byla to jiná tma, než když slunce zapadne a nebe se pokryje vzdálenými, či blízkými světy.
Pokud bychom si nahradili jeden z Aristotelových živlů – oheň – fenoménem světlo, tak to zhaslo. Divná tma potkaná chuchvalci a provazci hustého deště (živel voda) však byla plná světla blesků a hluku hromů (živel oheň).
Svět se zbláznil? Ne, to jen příroda ukázala jednu ze svých stránek. I krutých stránek, protože padaly stromy. Stromy, které ničily domy. Stromy, které zabíjely. Jedna žena zemřela a jejích pět psů půjde asi do útulku.
Byl to osud.
Byla to katastrofa.
Jen realita.
Příspěvky
Žádné komentáře:
Okomentovat