Herbert Tobias (*1928 – †1982)

Vlastně ani nevím, jak začít. Jsem opět na cestě do Prahy (sobota 23.1.2010) a tentokrát projíždím bílými zasněženými pláněmi naší vlasti. Přesto moje cesta měla směřovat opačným směrem, a to do Vídně na nákupy. Z toho však sešlo a tak cestuji, jak jsem původně plánoval.

Obskurní spíš bylo včerejší odpoledne. (Moment, právě mi donesli jídlo v jídelním voze.) Tak, co se vlastně stalo. V mé práci, když jsem chtěl odejít domů, tak to najednou nešlo. Za prvé vytuhnul výtah, protože ho nějací, jak to slušně říct, blbí kolegové přetížili. „Děti, ale to přece není žádný problém.“ (viz bábrle v podání nesmrtelné paní Rosůlkové) Dáje se jít po schodech. Ale ouha. Pokládali nám novou dlažbu a jako naschvál ty poslední schody k vrátnici byly čerstvě obloženy. Takže jediná možnost byla skokem z podesty a nebo skluzem po zábradlí. Samo jsem zvolil tu první.

Zpět k dnešnímu ránu. Rychlé vstávání a odchod za hluboké tmy a třeskuté zimy venku. Nákupní vozík ze supermarketu před schody našeho domu?! Trafika je ještě zavřená, takže noviny si nekoupím. Mírně podroušený gambler vypadává z herny a já ho míjím.

Konečně sedím ve vlaku Eurocity Carl Maria von Weber. A kupodivu sám samotinký ve voze 1. třídy. Že by ta globální krize? Ne, jen to rudé slunce zářící v plné síle při svém východu na horizontu mě strhává do reality. Z jednoho velmi zajímavého interview v dnešních novinách se dovídám, že Jiří Paroubek byl kdysi poradcem města Vídně. To jsou paradoxy!

Bezpráví a osamělý člověk na této zastávce a pak o několik kilometrů dál Uhersko. Taky zastávka kdesi v poli. A tak jsme dojeli až k perníkářům. Neplést si, samozřejmě do Pardubic.

Tak jsme zase zastavili nečekaně v poli. Ztraceni mezi civilizací a nikým. Všude kolem jen světlo a stíny v prostoru a odrazy na sněhu, které evokují atmosféru, jakou jsem prvně měl při spatření fotografií Herberta Tobiase na jeho webu. A teď jedu na jeho výstavu.

Realita však překonala všechna moje očekávání. Retrospektivní výstava 150 jeho fotografií z jeho nejlepšího období, tedy 50. a 60. let 20 století je k vidění v Praze v galerii Rudolfinum do 28. března. Těžko se to popisuje, co fotografie, to jiný příběh, který vás nutí přemýšlet, ne jen bezmyšlenkovitě proběhnout celou výstavu. Ať už se jedná o fotografie Andrease Baadera, mladého Klause Kinskiho, Amandy Lear, hrajících si dětí si dětí v Berlíně 50. let, či módní fotografie na ruinách Berlina až po mužské portréty a akty.

Nelze vše vyjmenovat, to se prostě musí vidět! Plně doporučuji!

(Zdroje: Galerie Rudolfinum, Herbert Tobias)