„Vidím město veliké, jehož sláva hvězd se dotýká.“Proroctví kněžny Libuše se sice týká našeho dnešního hlavního města Prahy, ale tehdy před dvěma roky nikdo nemohl stejně vědět nebo předpovídat, jaké ono to město bude, a jestli se jeho sláva snad bude dotýkat hvězd. Je zřejmé, že mluvím o našem městě Bohemia, která avšak leží na simu Czechoslovakia.
Tak jako kněžna Libuše viděla daleko do budoucnosti z hlubin dějin a času, tak snad viděli i tvůrci Bohemie a své vize vtiskli do zdí a plání města. Částečka po částečce se přibližovala a spojovala, a pixely a primy narůstali a množili se, až konečná podoba města spatřila světlo světa. Ne však tam, kde měla.
Stíny. Skrytá místa. Temné kouty a zátiší. Cesty, které nikam nevedou. Lidé, kteří nejsou. Jen cosi v prostoru. Ticho a tma. Jako když Dětská královna a Bastian ve finále Nekonečného příběhu rozhodovali o osudu Fantazie. Jako když spirála stoupá závit po závitu k výšinám nebo se propadá sama do sebe a tak zaniká.
Jen malé zrnko písku a přání, potom další přání a potom ještě mnoho dalších přání a svět se zrodil. Mlhy Avalonu se rozplývají a já vidím město veliké, které se rozprostírá po celé ploše od kraje ke kraji. Avšak časový úsek je dlouhý.
Přesun, fyzický a možná i psychický, způsobí zrození města jiného, na jiném místě a přesto stejného. A tam ho známe i dnes. Jiné, ne ve smyslu své vnější podoby, ale jiné ve smyslu své vnitřní identity.
Tichá a prázdná Bohemia.
Příspěvky
Žádné komentáře:
Okomentovat