Ztichlé nádraží někdy mezi hodinou psa a vlka. Třesu se zimou a ani moje propiska mě neposlouchá. Všichni spí, jen já a ptáci jsme vzhůru. Vzdálené zvuky, snad auta nebo něco podobného. Zrovna projel nákladní vlak. Cigareta dohořela. Teď si odfoukla lokomotiva. Je 1:45 a já jsem kdesi, kde nemám být. Písmo se rozpíjí. Ani si nic nedokážu představit. Možná mi chybí inspirace. Přemýšlím, co jsem neudělal. Marně. Opět si odfoukla lokomotiva. Jsem stále bdělý. Světlo už střídá tmu. Ptáci ztichli. Je slyšet jen štěkot psů.
Je to Second Life nebo Real Life?
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Příspěvky
2 komentáře:
Zvláštní, co vyprávíš, zvláštní, jak moc jsem se v tom na ten odstavec našel. Pro mě tohle dlouho byl pocit v životě. Chladný, kamenný, šedý a tuhý, ale bezpečný, známý. Nasycený, ale bez chuti, s mnohem myšlenek ale bez přání cokoliv říct, možná spíš bez potřeby. Ale myslím, že vím o čem mluvíš i co se týče SL, to se mi taky stalo, ale nevím, kdy a jak jsem se pohnul zas o zastávku dál, šlo to samo.
V každém případě hra se slovy je to překrásná, tohle se mi čte tak úžasně, že bych se do toho potopil a klidně se tím trpkem nechal na čas bičovat, jen proto, jak je živé a taky že děláš čest melancholii a předvádíš jí tu v její nejčistší podobě :)
Děkuju, zvedl si mi tím strašně náladu, je to překrásný, kraťoučký i když dlouhý vyprávění!
Tenhle příspěvek má jistou RL historii, ale to je spíš na osobní vykládání, ale mně těší, že se ti líbí nebo, že jsi se našel.
Okomentovat