Lag

Je krásné slunečné ráno a já se po dlouhé době opět řítím ku Praze. A je to opět v pohodlí mezinárodního vlaku EC Carl Maria von Weber, který míří z blízké Vídně, přes moji milovanou Moravu, dále českou kotlinou do Prahy a pak dále na Berlín a končí v Ostseebad Binz v sousedním Německu.

Po počátečních nesnázích způsobených obvyklým zpožděním vlaků však už jsem uvnitř a plně si užívám jízdy 1. třídou a lehkou druhou snídani v jídelním voze. Za okny se míhá osluněná krajina plná polí, která už vydala své plody, a tak jen kontrast hnědé (pole) a stále ještě zelené (stromy a tráva) věští, že léto ještě neskončilo a podzim se nepřiblížil. Právě jsme opustili Moravu příjezdem do stanice Česká Třebová.

Jelikož vystupuji až v Praze, překonám tak čistou vzdálenost 262 km = 262 000 m. Pro představu je to vzdálenost cca 1023 simů v Second Life, ale o bychom se museli pohybovat po hraně čtverců jedním směrem. Je otázka, kde bychom skončili. Jedno je jisté přesun by trval několik sekund, na rozdíl od RL, kde to trvá asi 2 h 48 min.

V jednom filmu Luc Bessona se říká: „Čas nehraje roli.“ Bohužel tahle premisa neplatí ani v RL, ani v SL. Jsme na čase závislí. Dokonce jsme si ho sami vymysleli. Nevyplývá z žádných fyzikálních zákonů nebo jiných fyzikálních vlastností světa našeho a světů jiných.

Zničehonic vlak zastavil někde v pustině. Vedle nás vedou koleje někam jinam, kde se však čas asi zastavil. Ty koleje tam sice jsou, ale zarostlé býlím a plevelem. Sakra, zpoždění se zvyšuje o dalších 20 minut až na celkových 50 minut. Á, nejsme v tom sami! Vedle nás zastavuje Super City Expres Pendolino a tak jsme ztraceni v pustině všichni. Jakmile se rozjedeme, registruji poetický název tohoto místa. Sedlíšťka. No není to nádhera?

V zápětí mě napadla analogie předcházející situace se světem SL. To je přece „lag“! Tom Boellstorf ve své knize píše:

… small talking about lag is like talking about the weather in rl [1].
(malé povídání si o lagu je jako povídání si o počasí v RL)

Lag exited because Second Life, like all “massively multiply” virtual worlds during my fieldwork, was based on a “client-server” architecture, where most of the virtual world was housed on servers rather than the personal computers of residents [2].
(Lag existoval, protože Second Life, stejně jako všechny masivně znásobené virtuální světy během mé práce v terénu, byl založený na “klient-server” architektuře, kde většina virtuálního světa byla umístěna na serverech spíše než na osobních počítačích rezidentů.)

It is therefore incorrect to assume that “everything in the new computer world is temporary and fleeting. … Time is now a resource, not a reference point.”[3]
(Je proto nekorektní předpokládat, že „všechno v novém počítačovém světě je dočasné a pomíjivé. … Čas je nyní prostředek, ne referenční bod.“

Nemohu se pohnout z místa, ani v čase, ani v prostoru. Jsem jako nováček, newbie. Naprosto holý. Nic nemá. Neví, co se děje. Jak to funguje. Je naděje?

Ano, kurzy nováčků.

Literatura:

1. T. Boellstorf: Coming of Age in Second Life An Anthropologist Explores the Virtually Human, Princeton University Press, 2008, p. 102
   
2. ibid, p. 103
   
3. ibid, p. 105

(Zapsáno v jídelním voze EC Carl Maria von Weber, 9.9.2009. K jídlu byla pražská omeleta s opékanými bramborami a podávalo se Chardonnay, mešní víno z Arcibiskupských zámeckých sklepů v Kroměříži)