Ivanka Akina: Velký děti

Ivanka Akina: Velký děti

To myslím komentář nepotřebuje.

New World Notes: Sander's Villa: The Man Who Gave His Father a Second Life

New World Notes: Sander's Villa: The Man Who Gave His Father a Second Life

Rozhodně doporučuju se tam podívat. Je to perfektně postavené a prostě nádherné.

Rennette

Najít inspiraci, resp. svoji múzu, není vůbec snadné. O to těžší to je, když o tom musíte napsat nebo promluvit, prostě ukázat se. Myšlenky chaoticky proudí sem a tam. Trápí vás nespavost za bezesných nocí. A pak?! Ten Měsíc ve své velkolepé nádheře jako úplněk vás srazí k zemi!

Nad ránem ještě svítí, to obrovské kolo, avšak přes jeho tvář se šinou široké pruhy černých mraků. Snad moje múza přijde a napoví mi, zda mohu doufat ve splnění svých nejvroucnějších přání.

Stalo se. Její tvář je ještě trochu rozmazaná, ale poznávám ji. Nikdy jsme se nesetkali. Blíží se a tepot mého srdce se dostává za hranice svých možností. Snad ještě pár krůčků, abychom se …

Oba světy se prolnuly. Kruté probuzení zrádného Měsíce. Co jsem ti jen udělal? Zbytečné rozčilování, svět snů a vizí je jako virtuální svět, který odráží ten reálný. Snad tedy někdy tam tu svoji múzu potkám.

---

Byla to nejkrásnější žena Francie. Její rodina a přátelé ji říkali Rennette. Jmenovala se však Jeanne Antoinette Poisson, později jako vdaná Madame d'Étiolles. Král Francie se do bezmezně zamiloval a uvedl ji ke dvoru do Versailles, i přes velký odpor dvora a rodiny. Byla nejchytřejší ženou Francie a jistým způsobem vládla králi a Francii, i když ji nazývali děvkou.

Zemřela ve věku 42 let ve Versailles. Když její rakev za deště opouštěla Versailles, král prý prohlásil: „La marquise n'aura pas beau temps pour son voyage.“ (Markýza na své cestě nebude mít dobré počasí.) Zůstal po ní jen její Elysejský palác, který dnes slouží francouzským prezidentům.

Jmenovala se Marquise de Pompadour.

(Zdroj: Wikipedia.org)

SLurls: Arc de Triomphe, Alma Bridge

MILIÓNOVÁ PÁRTY !!! | Second Life v ČR

MILIÓNOVÁ PÁRTY !!! | Second Life v ČR

Bwindi Orphans - setkání s Kateřinou Andrlovou | Second Life v ČR

Bwindi Orphans - setkání s Kateřinou Andrlovou | Second Life v ČR

Valentýn

Byl pozdní večer – první máj –
večerní máj – byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý mech;
květoucí strom lhal lásky žel,
svou lásku slavík růži pěl,
růžinu jevil vonný vzdech.
Jezero hladké v křovích stinných
zvučelo temně tajný bol,
břeh je objímal kol a kol;
a slunce jasná světů jiných
bloudila blankytnými pásky,
planoucí tam co slzy lásky.

(Karel Hynek Mácha: Máj)

Je sice teprve únor, a tak by se ty verše o lásce zdály být nevhodné v tento čas. Ale není tomu tak, jak by se na první pohled zdálo. Nejsem nijak velkým příznivcem nadcházejícího svátku svatého Valentýna, protože nemá absolutně nic společného s dějinami a kulturou naší země.

Tradičně je s láskou spjat právě květen, přesto jsem včera neodolal a zatoulal se v SLku na tradiční ples v naší komunitě, který byl zároveň tím valentýnským. V romantickém prostředí altánku v Bohemii už bylo několik lidí a tak jsem vyzval jednu dámu k tanci. Večer ubíhal v poklidné atmosféře, takže se ani nechtělo odcházet.

Jaké to tam bylo, tak pár obrázků nabízí inspiraci, i když ty poslední dva jsou z jiného času a jiného místa.

Celá báseň je zde.

Bohatství

„Zlato jsou peníze králů, stříbro jsou peníze džentlmenů, směna jsou peníze venkovanů, ale dluh jsou peníze otroků.“

(Norm Franz: Peníze a bohatství v novém miléniu)^*

Už jste je někdy drželi, resp. třímali v ruce? Myslím samozřejmě fyzické zlato. To je ten žlutý kov, který je příjemný na omak i na pohled. A i dnes po mnoha tisíciletí, co ho lidé znají, je fascinuje, přitahuje a vábí. Jsou schopni udělat vše, aby ho získali, a přitom se někdy neštítí ani toho nejhoršího, co může člověk člověku udělat.

Avšak jsou i jiné možnosti směny – ne však ve zlatě, stříbře, či jiných vzácných kovech. Jsou to peníze, konkrétně papírové peníze, ale také virtuální peníze, o jejichž skutečné hodnotě lze možná pochybovat.

Když Marco Polo převedl Benátčanům papírové peníze, které dovezl z daleké Číny, jeden z přítomných vzal jednu bankovku a zapálil ji. Shořela. Potom vytáhl ze svého měšce minci a udeřil jí o jílec svého meče: „Toto je zvuk peněz!“ Marco prohlásil: „Právě jste spálil bankovku v hodnotě deseti zlatých benátských dukátů.“

Je tedy toto, ono opravdové bohatství, kterým si plníme naše peněženky ve formě bankovek a mincí pochybné hodnoty, tím, které nás obohacuje? Nebo je to volně směnitelná virtuální měna na celém světě ve formě kreditních karet, bankovních účtů a šeků?

To jsou dost těžké otázky a pravděpodobně na ně neexistuje jednoznačná odpověď. Ať už budete přemýšlet v intencích reálného světa, anebo toho druhého, virtuálního. Vždycky to bude, co člověk, to názor.

Pokusím se nastínit, jak to vidím já, a to v obou světech.

Real Life

Něco vlastnit má člověk asi zakódováno v genech z již velmi dávných dob. Možná i předchůdci dnešního Homo sapiens sapiens (člověka moudrého) chtěli něco vlastnit, co neměli ostatní a považovali to za jakési „své bohatství“. Stačí si jen vzpomenout na úvodní sekvence filmu Vesmírná odysea: 2001, kde vůdce jedné tlupy objeví dlouhou kost a začne s ní bušit do země. Když pozná její pevnost, zkusí to i na zvíře podobné dnešnímu praseti a zabije ho. Později tuto zbraň použije proti jiné skupině předchůdců lidí v boji o zdroj vody – bohatství – a zabije vůdce té skupiny. První vražda v historii lidství je na světě.

V současném světě je bohatství koncentrováno na shromažďování všeho možného, počínaje penězi, majetkem, věcmi a dalšími konče. Mamon vládne světu. Ale, abych nebyl tak skeptický, najdou se i tací, kterým je to přinejmenším lhostejné. Jejich bohatstvím je bohatství ducha, ať už je to umění výtvarné, architektonické nebo hudební, umění gurmetské, umění užívat si života, umění lásky a mnohého dalšího. To je bohatství, jakého si považuji a o které usiluji. Ale mít peníze je přece vždycky dobré. Nemyslíte? To přece říká už staré úsloví: „Bez peněz do hospody nelez!“

Second Life

„Jako já prostě nevím!“ Tenhle svět mě fascinoval a fascinuje už dlouho. Nikdy jsem však o nějaké formě bohatství nepřemýšlel. Jako avatar sice hromadíte spoustu věcí, až váš inventář přetéká. A vyznat se v něm je někdy dost hrůza. Přesto však k většině těch věcí nic necítíte.

Každý to zná. Jako newbies jste brali, co vám přišlo pod ruku. Důvod byl zřejmý, nedostatek lindenů. Když jste pak na sobě zapracovali, pak nějaké lindeny jste získali. Bylo to asi formou dnes už neexistujícího „campingu“ nebo jste se nechali najmout na nějakou práci (tanečník, tanečnice, DJ, společník, společnice, escort service, atd.) a v tom nejlepším případě pronájem něčeho a prodej svých vlastních výtvorů ostatním SL.

Pro mě je bohatství SL něco jiného. Ano, můj inventář obsahuje pár krásných věcí, skvělého designu, hlavně značkového oblečení. Také je tam pár věcí osobního charakteru, které jsem od někoho dostal a nikdy nedám z ruky. Avšak pravé bohatství světa Second Life jsou avataři, potažmo živoucí bytosti, které za nimi stojí. Je to pravá sociální síť, multidimenzionální síť, kterou už nikdo SL neodpáře. A SL je podle mě víc „sociální síť“ než Facebook.

Tedy:

• Bohatství je fajn. Někdy.
  
• Bohatství někdy bolí a někdy trápí.
  
• Bohatství je přínos.
  
• Bohatství je přítěž.
  
• Bohatství chceme.
  
• Bohatství nenávidíme.
  

Platíme za vše.

Bohatství však nejsme schopni nikdy splatit.

^*Vypůjčeno z přednášky Nicka Barisheffa, 6. ledna 2011 v Empire Club, na slavnostním obědě u příležitosti 17. semináře výročního investičního výhledu. Anglicky zde, český překlad zde.

Smíšené (smíchané) dojmy při slunovratu

Slunovrat – latinsky „solstitium“ = „sol“ (slunce) + „statum“ (nehybně stát)
Velšský výraz pro slunovrat je „bod drsnosti“.
Talmud jej označuje jako „Tefukat Tevet“, první den „svlékajícího se času“.

Dlouho jsem nic nepsal, ale jak tak jednou sedím na střeše v Bohemii, hrnou se na mně silné dojmy z minulých dnů. Jestli je tím ročním obdobím, krátce po slunovratu, nebo příchodem poklidných Vánoc. Nevím.

Čas ubíhá tak rychle, že si ani člověk nestačí zapamatovat všechny události z našeho světa a také ty z toho druhého. Snad jen pár momentek, které to zachytily. Je to ta střecha, párty u Nancy a vzkříšení zmizelé Slovakie na párty jejich dávných přátel.

Zůstaňme v nadcházejícím čase také chvíli stát, jako to na jeden den udělalo naše Slunce.

Slovy Alana Fursta:

„…den, kdy si prý slunce dělá přestávku… Příjemná představa… Jakoby se vesmír na okamžik zastavil, aby se zamyslel a udělal si den volna. Člověk přímo cítí, jak se čas zpomaluje.“

Příjemné Vánoce a vše nejlepší do Nového roku 2011.

Coral

Světový den boje proti AIDS 2010

Dnes je 1. prosince a mnozí ve velkém spěchu a shonu při shánění vánočního dárku, uklízení čerstvě napadaného sněhu nebo opatrné jízdě na zmrzlých vozovkách možná zapomněli, že dnes je Světový den boje proti jedné z nejzákeřnějších nemocí světa – AIDS. Když jsem v roce 2008 psal v souvislosti se světem Second Life o tomto dni (zde), chyběla v tom příspěvku smutná a zároveň příšerná statistika. Takže tady jsou fakta o HIV a AIDS.

• K dnešnímu dni je okolo 65 000 000 lidí infikováno virem HIV a AIDS zabilo více než 25 000 000 lidí, od té doby, co bylo v roce 1981 poprvé rozpoznáno.
  
• Velká většina z 38 600 000 lidí žijící s HIV v roce 2004 si není vědoma svého stavu.
  
• V roce 2005 si AIDS vyžádalo životy 2 800 000 lidí a více než 4 000 000 lidí bylo nově infikováno virusem.
  
• S přibližně 17 300 000 tvoří ženy skoro polovinu celkového množství lidí žijících s virem.
  
• Subsaharská oblast zůstává nejvíce postiženým regionem na světě. Dvě třetiny všech lidí žijících s HIV, 24 500 000, je v subsaharské Africe.
  
• Pokles v obecném rozšíření HIV byl zaznamenán v několika zemích, které zahrnují Keňu, Zimbabwe, městské oblasti Haiti a Burkina Faso a čtyři indické státy včetně Tamilnádu.
  
• Každým rokem přibývá více infekcí HIV než úmrtí díky AIDS a jak je více lidí infikováno HIV, více lidí zemře na nemoci způsobené AIDS.
  
• Celosvětově méně než jedna osoba z pěti s rizikem infikovat se HIV má přístup k základním preventivním službám.
  

Tolik fakta. Sehnat peníze na fond pro záchranu dětí (Keep a Child Alive) je dost obtížné, přesto se zakladatelka fondu, Alicia Keys, být dnes „digitally dead“ (digitálně mrtvá), tzn. Že nebude přihlášena do žádného typu sociálních sítí, včetně Facebooku a Twitteru, dok se fond nenaplní částkou 1 000 000 US$. Připojili se k ní Lady Gaga, Kim Kardashian, Justin Timberlake, P. Diddy, Usher, Jennifer Hudson, Elijah Wood a další.

A co pro tuto věc uděláte vy? Já jsem v RL daroval na zmíněný fond a SL nosím symbol boje proti AIDS červenou stužku.

Zdroje: Care, Keep A Child Alive, USA Today, World AIDS Day 2010

Čas

Jacques Prévert

Les feuilles mortes

Oh, je voudrais tant que tu te souviennes Des jours heureux où nous étions amis En ce temps là la vie était plus belle Et le soleil plus brûlant qu'aujourd'hui Les feuilles mortes se ramassent à la pelle Tu vois je n'ai pas oublié Les feuilles mortes se ramassent à la pelle Les souvenirs et les regrets aussi Et le vent du nord les emporte Dans la nuit froide de l'oublie Tu vois je n'ai pas oublié La chanson que tu me chantais C'est une chanson, qui nous ressemble Toi tu m'aimais et je t'aimais Nous vivions tous les deux ensemble Toi qui m'aimais, moi qui t'aimais |: Mais la vie sépare ceux qui s'aiment Tout doucement sans faire de bruit Et la mer efface sur le sable Les pas des amants désunis :| Les pas des amants désunis

Oh, tolik bych chtěla, aby sis pamatoval Šťastné dny, kdy jsme byli přáteli V tom čase tehdy byl život krásnější A slunce zářivější než dnes Suché listy se nabírají na lopatu Vidíš, já jsem nezapomněla Suché listy se nabírají na lopatu Vzpomínky a lítosti také A severní vítr je unáší V chladné noci zapomnění Vidíš, já jsem nezapomněla Píseň, kterou jsi mi zpíval Je to píseň, která se nám podobá Ty jsi mě miloval a já milovala tebe Žili jsme oba dva spolu Ty, který jsi mě miloval, já která tě milovala |: Ale život rozděluje ty, kteří se milují Všechno tiše, bez ozev A moře zahlazuje na písku Stopy rozloučených milenců :| Stopy rozloučených milenců

Za okny ubíhá krajina. Jeden obraz střídá druhý. Je to jako zpomalený film, kdy okýnko po okýnku filmového pásu míjí zdroj světla a je uchopeno optikou, tj. systémem kouzelných čoček, aby promítlo dvourozměrný obraz před nedočkavé diváky.

To je však jen iluze. Jen trochu poodhrnout závoj a prohlédnout skrze zrcadlo času. Mrknutí oka a realita je tu zpět. Vůz projíždí serpentinami a blíží se k vesnici. Je to dávno, co jsem tu byl. Vzpomínky se vynořují z paměti.

Jsme na místě. Auto projelo vesnicí, vjelo do lesa a zastavilo se. Jenomže pro mě jakoby se zastavil čas. Vlastně jen přeneseně, protože čas stále plyne. Je to nikdy nekončící příběh. A to jsme si ho my, LIDÉ, vymysleli!

Marně hledám slova. Ale vždyť je to zbytečné! Stačí jen naslouchat. Ano, je to ten prostor obklopený stromy, v jejichž korunách víří vítr. Chci jen posečkat. Chci jen obsáhnout vše kolem mne. Chci jen zapomenout.

Mrtvé listy pokrývají hroby mrtvých. Přišel podzim.

(P. S. Příspěvek vznikl po naší návštěvě malého lesního hřbitůvku, kde je odpočívá moje milovaná prababička.)

Jednoho dne

Jednoho dne se svět změní.

A pak se jednoho dne svět opravdu změnil.

To, co bylo, už není tím, co bývalo.

Staré jistoty se změnily v jisté skutečnosti.

Jsme jen hříčkou přírody nebo zaujímáme jasné místo uprostřed všehomíra?

Tváří tvář kruté přírodě přesto přetrváváme.

A pak, jako z čistého nebe blesk osvítí naši mrňavou existenci.

Vítejte ve světě Second Life!

Setkání

Taky znáte ten pocit, že už jste tu někdy byli nebo, že ho, či jí odněkud znáte? Francouzi na to mají krásné sousloví, vlastně je to doslovný překlad – už viděno – déjà vu. Já tenhle pocit v Second Life zažívám stále. Ale možná je to tím, že stále chodím na stejná místa.

Ale právě tam jsou ti správní lidé, tam naleznete vše, co chcete nebo všechno, po čem toužíte. Ano, někdy je to záplava lidí. Jindy si však chcete uspořádat myšlenky a být sám. Sám ztracen v nekonečných prostorách SL, ztracen v nekonečných hlubinách času.

Avšak, pak se vracíte na stejná místa a potkáváte zase stejné lidi, anebo se seznámíte s někým novým a obohatíte tak svůj druhý život. Jako já, zrovna teď, co píšu tento příspěvek. Komunikuji s kýmsi, koho v mám náhodně v přátelích na Facebooku a ona je z Brazílie. Napřed to na mě zkoušela portugalsky, já zas anglicky a nakonec z ní vypadla čeština. Ale jaká? Klasika, šílený to internetový překladač! Je to někdy k popukání, ale snaží se.

To není jen o tom pozorovat západy či východy slunce nebo nebe poseté hvězdami.

To není jen o tom někde sedět a rozjímat.

To není jen o tom být.

To je o životě.

To je o přátelství.

To je o lásce.

Prostě není rozdílu mezi tím a tím druhým světem, alespoň pro mne.

A co vy?

Návraty

Bylo to tiché a trochu zamlžené ráno. Mlha nad údolím se vznášela v podivném oparu a na rozdíl od běžné situace nepokrývala hřeben nad údolím, ale táhla se horizontálně přibližně uprostřed svahu.

Ta zpráva v novinách však pro měla byl šokující. Odešel člověk. Básník, prozaik, spisovatel a a dokonce i příležitostní malíř. I dnes v našem 21. století by se o něm mělo říct, to byl renesanční člověk. Ludvík Kundera, bratranec známějšího Milana Kundery, opustil toto slzavé údolí, jak se kdysi jeden básník vyjádřil, v požehnaném věku devadesáti let.

A tak jako moje dávné návraty do Kunštátu (Kundera zde žil) právě za František Halasem (Kundera se s ním osobně znal) a poezií, která tu každoročně ožívala v mnoha a mnoha podobách, se mi najednou ty návraty vynořily ve vzpomínkách. Byl jsem tehdy nejenom divákem, ale stál jsem i na jevišti a recitoval. A to tu byla přítomna zvučná jména, jejichž vystoupení se hluboko vrylo do mé paměti. Divadlo Husa na Provázku, Gabriela Vránová společně s Petrem Haničincem, ale hlavně pan Radovan Lukavský, jehož interpretace nejslavnější Halasovy básně „Já se tam vrátím“ (text dole) byla obrovským emocionálním zážitkem.

A takové jsou při takových událostech i moje návraty na jednu pláž v Second Life. Nejinak tomu bylo i tentokrát. Moře bylo jako pokaždé velmi klidné. Je rudý západ slunce lemoval horizont, aby pak vyšel druhý den z moře. Kruh se uzavřel, Ludvík Kundera se vrátil do Kunštátu a spočine v hrobu blízko svého milovaného Halase.

***********

František Halas (1901 - 1949)

Já se tam vrátím

I.
Až jednou na velikém sněmu ptačím v čase mezi skřivánkem a sovou bude jednohlasně přištěbetáno jaro, já se tam vrátím! Zatím vábím a chytám na vějíčky slov pěknost toho všeho tam u nás, ať se chytí, co se chytí. Ty můj kraji, ty mé bezpečí, ty má zatvrzelosti, ty má věčnosti. Tvá hlína, mnuta v prstech, voní po zetlelých vlasech dávno pohřbených tkalcovských dědů a báb a je přísadou mé krve. Ty můj kraji! Jsi tam, kde Vysočína nabírá dech a pole skládají slib chudoby. Potulné jaro kličkuje dlouho rozestlanou ornicí, sněhy i dešti a ospalé barvy se vyčkávavě protahují. Země koktá a kucká, ale jednoho dne přece jen vykukující kukačka zjistí, že vše je připraveno, bezpečno, a to už všichni ptáci se rozlétnou s mírnou melodií v zobáčcích a začnou stehovat obžurky hnízd. Roztržky kořenů a rozmilovanost větvoví bude bez konce. Z pučnic vyhlédne paroží a z bodličí první houba, kolínko usínající Zimulky. Pomněnky budou okouzlovat rybky a stydlivě říkat: "My jsme žabí korálky!" Šedivé hrudky zamrskají ocásky a ulétnou. Na pedály strání stoupne ráno, lesy smírně a vznešeně zahučí a pak kdeco i s tím posledním chcípáčkem bude zpívat svítáníčko. Mísečky víček, zneklidněné tíhou světla, rozkmitá pomrkávání dětí do zubatého slunce, z otloukaného proutku vynutí kluci písničku a bosorky šlahouny ostří a malení připíchnou k zemi jarní bídu sedmikrásky. Ocílky jarniček rozkřesají rosu. "Já jsem Podvečírka!" "Těší mě!" "Dovolte, moje jméno je Chlebíček!" "Jsem Třeslice!" Kdepak jen jsou křtitelničky těchto jmen? Jedno pro srdce a druhé pro svět. Slyšeli jste to? Já ano! Tiše! Ještě něco! Klubání kuřátek je slyšet až sem, až sem do té hromady kamení. Tráva pláče, tráva někde u nás pláče za pozdvihování rána. Já se tam vrátím, já se tam vrátím!

II.

Až budou vyhřáty všecky pelíšky vytlačené koleny dětí a hlavami dívek, já se tam vrátím. Síla jasů bude listovat okvětí a voňavá mlha zacloní oči zářivosti. Tehdy stromy už moudře vyváží koruny pro tolik a tolik hnízd a pro tolik a tolik plodů. Tam k té hrušce v širém poli rozběhne se celý kraj a pověsí si na ní plášť své chudoby. Zdaleka uvidíte, zdaleka už, jak zpupně a rozverně se zmítá ve větru. A to už lípy budou pobzukovat chorál, houstnout bude hadí mléko pryšců a kdejaká hluchavka se nacpe sladkostí pro ty nejmenší cucalky a lízalky, jimž už lezou zvědavé prsty ze střevíců a za jazykem povystrčeným se sbíhají sliny. Divizny vyhrnou zlato země a svízel, to mateřské znamínko našeho kraje, přitiskne se ke všemu, co najde. Ale nejkrásnější je přece jen slzička. Obrušuje mi srdce do samé něhy. Hřivnatý červenec v hodině hadí rozežhaví květ a pole vyhřeznou dusnem. Země se odkryje, až je jí vidět kamsi... Strčit nos do hoblovaček a ústa do mateřídoušky! Víte, že u nás rozumíme ptačí řeči? Musíte ale umět poslouchat, abyste můj kraj nepoplašili a aby vás nevyhodil. To není jen tak! Už čížek bude varovat: Ci-zí! Ci-zí! a pěnkava zanadává Rr-ošťák! Rr-ošťák! Tajemství umět se zalichotit mým polím a lesům vám však nevypovím. Copak si myslíte, že skokani čistí prameny pro každého? Mít dětské srdce, to je to, dětské srdce! Pak uslyšíte! Pod střevličím nebem hlídají stráň zmije, tváří se při tom jako nekonečnost sama. Majko, majko, dej mi masti na bolesti! Já se tam vrátím, já se tam vrátím!

III.

Až má nevěsta blesků zvážní podzimem a žluva protáhne žlutý křik sadem, já se tam vrátím. Otevře se kniha dešťů a zápisy října s iniciálou psího vína budou tiše předčítat nohaté stromy. Copatá vodstva prořídnou, ale sem tam si přichytí kořeny pramínek a uculíkují si kalužinku, kam spadne drobek nebe modrého jak rozpuštěné oči dětí. Dolíky, zbylé po loktech noci, vyplní ohně pasáčků. (Až budou moje ruce vychládat, dejte mi, honem mi dejte třeba i tu nejmenší a na uhel spálenou bramboru odtud, já se zahřeju, já se jistě zahřeju na tu velkou mrazivou cestu!) U barokních oltářů mračen pokleká šeření a kdejaká zvonička jako nezkušený ministrant klinká, kdy se jí zachce. Budu chodit v laskání padajícího listoví a má dávná známost s Noculkou a Klekánicí se obnoví. Moje mrtvé, roztálé v nicotě, svolají paličky bedel. V dušičkových světlech přijdou blíž, zastaví se čas a po celou krátkost sluneční obchůzky nebude on než součtem všech vzlyků a smíchů mého rodu, a i jeho slávou. A aj, kotník luny, té české noci sladké, zabělá se na stříbrném bělidle humen. Archa domova až po okraj naplněna bude vším světem a já vypluji za tichého oddychování stájí a stodol. Kdybych celý svět zvroubil a zbrousil, jenom sem se vrátím, jenom sem.

IV.

Až už jen ten starý držgrešle dub bude chrastit svými měďáky, zatímco ostatní listnáči bědně stanou v holém odrání, já se tam vrátím. Sednu si k ohni, z jehož kužele bude černá hodinka soukat teplo a všelijaké povídačky. Pst, pst - zasyčí uhlík a ztratím se sám sobě v kočičím tichu. Doma, doma, doma! To je ono, to je to slovo jako ten nádherný "špalek", kupovaný na poutích, slovo, které hodinu vydrží sládnout pod podnebím. Vzpomenu si na sestru vránu, bratříčka chocholouše, i na ostatní čtyřnožky a hopsáčky, polituji, že nejsou blíž, ba možná i nějaké to kázání bych svedl a ten žvanec taky by se pro nás pro všecky sehnal. Budem se i škádlit:
Umouněný uhelníčku
zamouněný mlynaříčku
říká o vás pěnice
že jste hloupí velice
Nebo spustíme kolovrátech zase jinak:
Mandelíku modrou dýku
dáme strace do šatníku.
Najdi si ji stehlíčku
nerozbij si hlavičku

Běžet, běžet a vydovádět se s nimi, vyválet se jako štěně ve sněhu poprvé uviděném. Ale svět stárne a strach je položen mezi tamty a mne. Ale až se tam vrátím navždycky, nepřestanu, dokud se neskamarádím i s tím sýčkem, který mne vyzve: Půjď, půjď! Naposled! Proto se tam vrátím, proto se tam vrátím!

V.

Už aby bylo po tom pekelcování místy, kam nepatřím! Ať svítí světla milovaných chalup, ne jako bóje v dálce, ale betlémsky radostně a vytrvale. Všechny cesty vedou do Kunštátu, do Zboňky a do Rozseče. Hranečníky zarazilo dětství. Toto skřípání kol na cestách křižujících se v mém srdci! Ať si jen země letí do prázdna, ať si jen letí, jen když zbude jistota jednoho místa, místa posledního, místa jen pro hrob. Chci ho mít tam, jen tam u nás. Kdyby mi jen oči pro pláč zbyly, já se tam vrátím, já se tam i poslepu vrátím.