Vládnout světu?

Jak lákavá nabídka! Ale je stará jako lidstvo samo. Přesto jí s neutuchající touhou neodolávají velcí i malí mužové a ženy světa. Mít tak tu moc ovládat, tvořit, ničit nebo i zabíjet. Už jen když ta písmena vyskakují z klávesnice počítače a zjevují se na obrazovce počítače, tak to vyvolává tichou hrůzu.

Svět Second Life se zdá jako stvořený pro tyto schopnosti. Kde jinde najdete takové možnosti? Kde jinde najdete takovou svobodu vyjadřování, bytí a tvoření? Kde jinde najdete takovou nenávist a závist?

Ano, i já bych rád vládl světu. Ale to není jen tak. To je zodpovědnost. To je pokora. To je láska.

Tak to necháme někdy napříště.

Erupce

Čekání se vyplatilo. Půl roku uběhlo jako nic a byl tu 30. květen a já jsem byl na cestě do Vídně. Počasí, jak už je to u nás v posledních dnech obvyklé, absolutně nepřálo, ale nám to nevadilo. Pohárek červeného moravského vína nás zahříval po celou cestu až na naši konečnou stanici, což byl vídeňský Práter.

Jelikož jsme měli dost času, prošli jsme se do centra Vídně. Vlastně jsem tady ještě nebyl a tak jsme nakoukli do pár kostelů, dali si zmrzlinu a neopomněli si dát kávu v Café Hawelka. To je stará omšelá kavárna, která existuje na Dorotheergasse 6 od roku 1936, kdy ji Leopold Hawelka otevřel. Zůstala v nezměněné podobě dodnes. Tak jsme taky zašli. „Zweimal Kleiner Brauner bitte,“ řekl jsem číšníkovi. Takto se musí objednat káva, pokud chcete espreso. Jinak doporučuji vyzkoušet Melange nebo Mokka. Zaručuji vám, nebudete litovat.

Čas pomalu ubíhal a tak jsme se vydali k našemu cíli. Protože to bylo daleko od centra využili jsme místní metro, zde se mu říká U-Bahn a jezdí i na povrchu). Austria Center se nachází za Dunajem v oblasti, kde stojí mnoho moderních staveb, včetně obytných domů. Právě zde se konalo to, kvůli čemu jsme do Vídně přijeli – úvodní koncert 20. ročníku Jazz Fest Wien 2010.

Po úvodním chaosu ze strany organizátorů, kdy diváky naváděli špatným směrem do hlavního sálu, a po úvodním zahajovacím proslovu, nastoupila jakási předkapela, jejíž jméno jsem zapomněl. A nebylo se čemu divit, byla to naprostá katastrofa. Pět stejných nebo lépe řečeno pět stejně znějících písní odradilo spoustu diváků tak, že odešli do předsálí dát si něco na zub do bufetu.

To hlavní však mělo teprve přijít. V sále se setmělo, začala hrát hudba a scénu se vřítil on. Začal další z koncertů světového turné „The Pursuit World Tour 2010“. Jamie Cullum představil své nejnovější písně ze stejnojmenného alba The Pursuit a i z obou alb předcházejících – Twentysomething a Catching Tales. Podmanil si celý sál, mimochodem kapacita je 3000 diváků, uvedl všechny do varu, který nemá obdoby a udržoval ho v podstatě až do závěrečného finále.

Po skončení jedné písně se najednou celá skupina, včetně Jamieho vydala do středu sálu ke 20. řadě a zahráli tu jednu skladbu přímo v centru dění mezi diváky. Všichni povstali, aby na ně viděli, někteří si stoupli na židle. To, co následovalo potom, bylo jako z nějakého divokého snu. Jakmile se Jamie a členové jeho kapely vraceli po skončení oné písně zpět, masa diváku je následovala a obklopila jeviště. Nastal přídavek v podobě písně „The Wind Cries Mary“. Nastala divoká jízda, kdy Jamie zpíval a tančil jako derviš po jevišti, kapela hrála a když se do rytmu připojili i diváci, nastalo skoro inferno.

Díky frekvenci podupování a poskakování masy lidí začala podlaha sálu, a možná i samotné jeviště, vibrovat. Technici museli vší silou držet věže reproduktorů, aby zabránili jejich možnému pádu do lidí. Zem se chvěla v předzvěsti erupce. Zděšení organizátoři pobíhali a komunikovali mezi sebou přes vysílačky, ale euforie davu neustávala. Vibrace nebyly jen cítit, ale probíhaly celým tělem, které zároveň rezonovalo zvuky hudby. Vibrace byly i viditelné, to, když se rozechvěly pomyslné klavírní struny natažené na pozadí zadní části jeviště.

Finále par excellence skončilo mohutnou erupcí. Erupcí obrovského potlesku, řevu a blýskajících se fotoaparátů a mobilních telefonů. Erupcí, která dlouho neutichala. Pak se vše zklidnilo a ztichlo a Jamie zazpíval svoji poslední píseň, krásnou baladu. Jen on a jeho klavír.
Cesta domů taxíkem setmělou Vídní, Dolním Rakouskem a Jižní Moravou už byla jen chabým odleskem toho, co se stalo před tím.

…

Slova jsou jen chabým odvarem toho, co jsem zažil. Kdo neviděl, neuvěří. Tak vezměte zavděk dvěma videi na YouTube.com. To první je takový malý oficiální sestřih organizátorů Jazz Fest Wien 2010 a to druhé je záznam zmiňované The Wind Cries Mary od jedno z diváků.

(Zdroje: Austria Center Vienna, Café Hawelka, JamieCullum.com, Jazz Fest Wien 2010, YouTube.com)

Jazzové tornádo na DVD

Dnešní příspěvek je trochu nostalgický. Ležel polozapomenutý v PC, tak jsem se rozhodl dát na blog. Dnes nebude o SL, ale o RL.

Postava zmítající se v prostoru a čase. Pobíhající z jednoho konce pódia na druhé. Zarytý výraz při úderu do kláves a k tomu zpěv. Užívání hudebního nástroje k vyluzování zvuků jiných než obvyklých. Naprosté a viditelné spojení a splynutí s hudbou. Pohledy očí. Výraz tváře. Zajímavá artikulace. Výborný hlasový rozsah. K tomu navíc super band, dokonce i smyčce, přesněji řečeno kvartet, což je vlastně něco obvykle spojené s vážnou alias klasickou hudbou. Erupce pocitů, nadšení, vášně. Euforie davu stoupající snad až k extázi. To vše korunováno nádherným prostředím a diváckou atmosférou. Neopakovatelný, dvouhodinový, i když zprostředkovaný zážitek.
Je 1. července 2004 a diváci se pomalu scházejí a usedají do hlediště na prostranství obklopeném krásou. Jsme v Blenheim Palace, rodinném sídla vévody z Marlborough, ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska. Napětí stoupá. A pak to vypuká. Pure, incredible jazz.

Záběr na scénu. Přichází mladý muž v džínsech a teniskách. V ruce skleničku s červeným vínem, zpola dopitým. Vstupuje na scénu a posledním douškem vyprázdní onu sklenku do dna. A pak to začne, hned první vypalovačka. Diváci se dostávají pomalu, ale jistě, do varu a když přijde na skladbu, kdy se klavír stává úplně jiným nástrojem, než by se na první pohled zdálo, davy šílí.

Ještě jsem nikdy nic takového neviděl ani neslyšel. Klavír se proměnil v bicí nástroj, kdy se mísí zvuky bonga nebo jim podobným bubnům odněkud z centra afrického kontinentu. Sám hráč pak připomíná šamana v extázi, tančícího, bubnujícího rukama na všechny části klavíru, na boky, na horní desku, na hrany, na struny uvnitř nástroje, dokonce si pod klavír lehne a použije svých tenisek na vyluzovaní zvuků po poklepu na spodní desku. Při hraní na klávesy neposedí, tj. u zpěvu i hraní stojí, a to dokonce i vyskočí na horní desku klavíru. Prostě genius.

Tak tohle vše je na DVD, které je záznamem live koncertu v Blenheim Palace, proložené krátkými shoty a interview z turné po U.S.A. Navíc několik bonusů, konkrétně videoklipy k několika jeho písním. Tohle jsem shlédl jeden večer tahem celé dvě hodiny a nemohl jsem ani pořádně usnout.

A o kom byla řeč?

Jmenuje se Jamie Cullum.