Erupce

Čekání se vyplatilo. Půl roku uběhlo jako nic a byl tu 30. květen a já jsem byl na cestě do Vídně. Počasí, jak už je to u nás v posledních dnech obvyklé, absolutně nepřálo, ale nám to nevadilo. Pohárek červeného moravského vína nás zahříval po celou cestu až na naši konečnou stanici, což byl vídeňský Práter.

Jelikož jsme měli dost času, prošli jsme se do centra Vídně. Vlastně jsem tady ještě nebyl a tak jsme nakoukli do pár kostelů, dali si zmrzlinu a neopomněli si dát kávu v Café Hawelka. To je stará omšelá kavárna, která existuje na Dorotheergasse 6 od roku 1936, kdy ji Leopold Hawelka otevřel. Zůstala v nezměněné podobě dodnes. Tak jsme taky zašli. „Zweimal Kleiner Brauner bitte,“ řekl jsem číšníkovi. Takto se musí objednat káva, pokud chcete espreso. Jinak doporučuji vyzkoušet Melange nebo Mokka. Zaručuji vám, nebudete litovat.

Čas pomalu ubíhal a tak jsme se vydali k našemu cíli. Protože to bylo daleko od centra využili jsme místní metro, zde se mu říká U-Bahn a jezdí i na povrchu). Austria Center se nachází za Dunajem v oblasti, kde stojí mnoho moderních staveb, včetně obytných domů. Právě zde se konalo to, kvůli čemu jsme do Vídně přijeli – úvodní koncert 20. ročníku Jazz Fest Wien 2010.

Po úvodním chaosu ze strany organizátorů, kdy diváky naváděli špatným směrem do hlavního sálu, a po úvodním zahajovacím proslovu, nastoupila jakási předkapela, jejíž jméno jsem zapomněl. A nebylo se čemu divit, byla to naprostá katastrofa. Pět stejných nebo lépe řečeno pět stejně znějících písní odradilo spoustu diváků tak, že odešli do předsálí dát si něco na zub do bufetu.

To hlavní však mělo teprve přijít. V sále se setmělo, začala hrát hudba a scénu se vřítil on. Začal další z koncertů světového turné „The Pursuit World Tour 2010“. Jamie Cullum představil své nejnovější písně ze stejnojmenného alba The Pursuit a i z obou alb předcházejících – Twentysomething a Catching Tales. Podmanil si celý sál, mimochodem kapacita je 3000 diváků, uvedl všechny do varu, který nemá obdoby a udržoval ho v podstatě až do závěrečného finále.

Po skončení jedné písně se najednou celá skupina, včetně Jamieho vydala do středu sálu ke 20. řadě a zahráli tu jednu skladbu přímo v centru dění mezi diváky. Všichni povstali, aby na ně viděli, někteří si stoupli na židle. To, co následovalo potom, bylo jako z nějakého divokého snu. Jakmile se Jamie a členové jeho kapely vraceli po skončení oné písně zpět, masa diváku je následovala a obklopila jeviště. Nastal přídavek v podobě písně „The Wind Cries Mary“. Nastala divoká jízda, kdy Jamie zpíval a tančil jako derviš po jevišti, kapela hrála a když se do rytmu připojili i diváci, nastalo skoro inferno.

Díky frekvenci podupování a poskakování masy lidí začala podlaha sálu, a možná i samotné jeviště, vibrovat. Technici museli vší silou držet věže reproduktorů, aby zabránili jejich možnému pádu do lidí. Zem se chvěla v předzvěsti erupce. Zděšení organizátoři pobíhali a komunikovali mezi sebou přes vysílačky, ale euforie davu neustávala. Vibrace nebyly jen cítit, ale probíhaly celým tělem, které zároveň rezonovalo zvuky hudby. Vibrace byly i viditelné, to, když se rozechvěly pomyslné klavírní struny natažené na pozadí zadní části jeviště.

Finále par excellence skončilo mohutnou erupcí. Erupcí obrovského potlesku, řevu a blýskajících se fotoaparátů a mobilních telefonů. Erupcí, která dlouho neutichala. Pak se vše zklidnilo a ztichlo a Jamie zazpíval svoji poslední píseň, krásnou baladu. Jen on a jeho klavír.
Cesta domů taxíkem setmělou Vídní, Dolním Rakouskem a Jižní Moravou už byla jen chabým odleskem toho, co se stalo před tím.

…

Slova jsou jen chabým odvarem toho, co jsem zažil. Kdo neviděl, neuvěří. Tak vezměte zavděk dvěma videi na YouTube.com. To první je takový malý oficiální sestřih organizátorů Jazz Fest Wien 2010 a to druhé je záznam zmiňované The Wind Cries Mary od jedno z diváků.

(Zdroje: Austria Center Vienna, Café Hawelka, JamieCullum.com, Jazz Fest Wien 2010, YouTube.com)