Súfijská rada nám říká, abychom mluvili jen poté, co naše slova prošla třemi branami. U první brány se ptáme sami sebe: „Jsou naše slova pravdivá?“ Pokud ano, necháme je projít. U druhé brány se ptáme: „Jsou nezbytná?“ A u poslední brány se ptáme: „Jsou laskavá?“Tahle brána je jen jedna, je stará a je již napůl otevřená, jen se nad ní vypínají hrdé věže. Přesto to neznamená, že bychom si nemohli položit stejné nebo podobné otázky jako ve výše zmíněné radě. Stíny se zkracují a brána otvírá prostor, o kterém jsem tu už kdysi psal v příspěvku „Oázy klidu a meditace“.
Slunce pomalu stoupá nad obzor a já vstupuji pod masivním portálem a mezi masivními veřejemi na Svargu. V němém úžasu vzhlížím k obloze, nic se tu nezměnilo. Jakoby se tu zastavil čas. Einsteinova relativita času?
A když si vzpomeneme na Aristotela, tak tu najdeme všechny jeho živly. Země je tu přítomna v půdě a ve skalním masívu, na kterém Svarga stojí. Voda je tu přítomna v moři, které obklopuje Svargu, prýští z fontán na ostrově, bouří a padá ve vodopádu a zaplňuje napajedlo pro ptáčky. Vzduch je přítomen všude kolem a oheň hoří v pochodních nebo jen tak volně, aby osvětloval naši cestu nebo nás zahřál.
Poslední živel, éter, je obtížné uchopit. Tato božská substance, která podle Aristotela tvoří nebeské sféry a nebeská těla, tedy planety a hvězdy, je pro někoho virtuální a pro někoho reálná. Snad centrální věž tvoří magickou bránou, jíž éter vstupuje a naplňuje Svargu.
Slunce s sklání k obzoru a mně nezbývá než toto místo pomalu opustit s tím, že se sem určitě někdy vrátím.
Oko noci.
(SLurl: Svarga)
Příspěvky
