Ta zpráva v novinách však pro měla byl šokující. Odešel člověk. Básník, prozaik, spisovatel a a dokonce i příležitostní malíř. I dnes v našem 21. století by se o něm mělo říct, to byl renesanční člověk. Ludvík Kundera, bratranec známějšího Milana Kundery, opustil toto slzavé údolí, jak se kdysi jeden básník vyjádřil, v požehnaném věku devadesáti let.
A tak jako moje dávné návraty do Kunštátu (Kundera zde žil) právě za František Halasem (Kundera se s ním osobně znal) a poezií, která tu každoročně ožívala v mnoha a mnoha podobách, se mi najednou ty návraty vynořily ve vzpomínkách. Byl jsem tehdy nejenom divákem, ale stál jsem i na jevišti a recitoval. A to tu byla přítomna zvučná jména, jejichž vystoupení se hluboko vrylo do mé paměti. Divadlo Husa na Provázku, Gabriela Vránová společně s Petrem Haničincem, ale hlavně pan Radovan Lukavský, jehož interpretace nejslavnější Halasovy básně „Já se tam vrátím“ (text dole) byla obrovským emocionálním zážitkem.
A takové jsou při takových událostech i moje návraty na jednu pláž v Second Life. Nejinak tomu bylo i tentokrát. Moře bylo jako pokaždé velmi klidné. Je rudý západ slunce lemoval horizont, aby pak vyšel druhý den z moře. Kruh se uzavřel, Ludvík Kundera se vrátil do Kunštátu a spočine v hrobu blízko svého milovaného Halase.
František Halas (1901 - 1949)
Já se tam vrátím
I.
Až jednou na velikém sněmu ptačím v čase mezi skřivánkem a sovou bude jednohlasně přištěbetáno jaro, já se tam vrátím! Zatím vábím a chytám na vějíčky slov pěknost toho všeho tam u nás, ať se chytí, co se chytí. Ty můj kraji, ty mé bezpečí, ty má zatvrzelosti, ty má věčnosti. Tvá hlína, mnuta v prstech, voní po zetlelých vlasech dávno pohřbených tkalcovských dědů a báb a je přísadou mé krve. Ty můj kraji! Jsi tam, kde Vysočína nabírá dech a pole skládají slib chudoby. Potulné jaro kličkuje dlouho rozestlanou ornicí, sněhy i dešti a ospalé barvy se vyčkávavě protahují. Země koktá a kucká, ale jednoho dne přece jen vykukující kukačka zjistí, že vše je připraveno, bezpečno, a to už všichni ptáci se rozlétnou s mírnou melodií v zobáčcích a začnou stehovat obžurky hnízd. Roztržky kořenů a rozmilovanost větvoví bude bez konce. Z pučnic vyhlédne paroží a z bodličí první houba, kolínko usínající Zimulky. Pomněnky budou okouzlovat rybky a stydlivě říkat: "My jsme žabí korálky!" Šedivé hrudky zamrskají ocásky a ulétnou. Na pedály strání stoupne ráno, lesy smírně a vznešeně zahučí a pak kdeco i s tím posledním chcípáčkem bude zpívat svítáníčko. Mísečky víček, zneklidněné tíhou světla, rozkmitá pomrkávání dětí do zubatého slunce, z otloukaného proutku vynutí kluci písničku a bosorky šlahouny ostří a malení připíchnou k zemi jarní bídu sedmikrásky. Ocílky jarniček rozkřesají rosu. "Já jsem Podvečírka!" "Těší mě!" "Dovolte, moje jméno je Chlebíček!" "Jsem Třeslice!" Kdepak jen jsou křtitelničky těchto jmen? Jedno pro srdce a druhé pro svět. Slyšeli jste to? Já ano! Tiše! Ještě něco! Klubání kuřátek je slyšet až sem, až sem do té hromady kamení. Tráva pláče, tráva někde u nás pláče za pozdvihování rána. Já se tam vrátím, já se tam vrátím!
II.
Až budou vyhřáty všecky pelíšky vytlačené koleny dětí a hlavami dívek, já se tam vrátím. Síla jasů bude listovat okvětí a voňavá mlha zacloní oči zářivosti. Tehdy stromy už moudře vyváží koruny pro tolik a tolik hnízd a pro tolik a tolik plodů. Tam k té hrušce v širém poli rozběhne se celý kraj a pověsí si na ní plášť své chudoby. Zdaleka uvidíte, zdaleka už, jak zpupně a rozverně se zmítá ve větru. A to už lípy budou pobzukovat chorál, houstnout bude hadí mléko pryšců a kdejaká hluchavka se nacpe sladkostí pro ty nejmenší cucalky a lízalky, jimž už lezou zvědavé prsty ze střevíců a za jazykem povystrčeným se sbíhají sliny. Divizny vyhrnou zlato země a svízel, to mateřské znamínko našeho kraje, přitiskne se ke všemu, co najde. Ale nejkrásnější je přece jen slzička. Obrušuje mi srdce do samé něhy. Hřivnatý červenec v hodině hadí rozežhaví květ a pole vyhřeznou dusnem. Země se odkryje, až je jí vidět kamsi... Strčit nos do hoblovaček a ústa do mateřídoušky! Víte, že u nás rozumíme ptačí řeči? Musíte ale umět poslouchat, abyste můj kraj nepoplašili a aby vás nevyhodil. To není jen tak! Už čížek bude varovat: Ci-zí! Ci-zí! a pěnkava zanadává Rr-ošťák! Rr-ošťák! Tajemství umět se zalichotit mým polím a lesům vám však nevypovím. Copak si myslíte, že skokani čistí prameny pro každého? Mít dětské srdce, to je to, dětské srdce! Pak uslyšíte! Pod střevličím nebem hlídají stráň zmije, tváří se při tom jako nekonečnost sama. Majko, majko, dej mi masti na bolesti! Já se tam vrátím, já se tam vrátím!
III.
Až má nevěsta blesků zvážní podzimem a žluva protáhne žlutý křik sadem, já se tam vrátím. Otevře se kniha dešťů a zápisy října s iniciálou psího vína budou tiše předčítat nohaté stromy. Copatá vodstva prořídnou, ale sem tam si přichytí kořeny pramínek a uculíkují si kalužinku, kam spadne drobek nebe modrého jak rozpuštěné oči dětí. Dolíky, zbylé po loktech noci, vyplní ohně pasáčků. (Až budou moje ruce vychládat, dejte mi, honem mi dejte třeba i tu nejmenší a na uhel spálenou bramboru odtud, já se zahřeju, já se jistě zahřeju na tu velkou mrazivou cestu!) U barokních oltářů mračen pokleká šeření a kdejaká zvonička jako nezkušený ministrant klinká, kdy se jí zachce. Budu chodit v laskání padajícího listoví a má dávná známost s Noculkou a Klekánicí se obnoví. Moje mrtvé, roztálé v nicotě, svolají paličky bedel. V dušičkových světlech přijdou blíž, zastaví se čas a po celou krátkost sluneční obchůzky nebude on než součtem všech vzlyků a smíchů mého rodu, a i jeho slávou. A aj, kotník luny, té české noci sladké, zabělá se na stříbrném bělidle humen. Archa domova až po okraj naplněna bude vším světem a já vypluji za tichého oddychování stájí a stodol. Kdybych celý svět zvroubil a zbrousil, jenom sem se vrátím, jenom sem.
IV.
Až už jen ten starý držgrešle dub bude chrastit svými měďáky, zatímco ostatní listnáči bědně stanou v holém odrání, já se tam vrátím. Sednu si k ohni, z jehož kužele bude černá hodinka soukat teplo a všelijaké povídačky. Pst, pst - zasyčí uhlík a ztratím se sám sobě v kočičím tichu. Doma, doma, doma! To je ono, to je to slovo jako ten nádherný "špalek", kupovaný na poutích, slovo, které hodinu vydrží sládnout pod podnebím. Vzpomenu si na sestru vránu, bratříčka chocholouše, i na ostatní čtyřnožky a hopsáčky, polituji, že nejsou blíž, ba možná i nějaké to kázání bych svedl a ten žvanec taky by se pro nás pro všecky sehnal. Budem se i škádlit:
Umouněný uhelníčku
zamouněný mlynaříčku
říká o vás pěnice
že jste hloupí velice
Nebo spustíme kolovrátech zase jinak:
Mandelíku modrou dýku
dáme strace do šatníku.
Najdi si ji stehlíčku
nerozbij si hlavičku
Běžet, běžet a vydovádět se s nimi, vyválet se jako štěně ve sněhu poprvé uviděném. Ale svět stárne a strach je položen mezi tamty a mne. Ale až se tam vrátím navždycky, nepřestanu, dokud se neskamarádím i s tím sýčkem, který mne vyzve: Půjď, půjď! Naposled! Proto se tam vrátím, proto se tam vrátím!
V.
Už aby bylo po tom pekelcování místy, kam nepatřím! Ať svítí světla milovaných chalup, ne jako bóje v dálce, ale betlémsky radostně a vytrvale. Všechny cesty vedou do Kunštátu, do Zboňky a do Rozseče. Hranečníky zarazilo dětství. Toto skřípání kol na cestách křižujících se v mém srdci! Ať si jen země letí do prázdna, ať si jen letí, jen když zbude jistota jednoho místa, místa posledního, místa jen pro hrob. Chci ho mít tam, jen tam u nás. Kdyby mi jen oči pro pláč zbyly, já se tam vrátím, já se tam i poslepu vrátím.
Příspěvky
Žádné komentáře:
Okomentovat