Síla lásky

Ou-Jang Siou (1007 – 1072)

Když lůna byla v mléčné dráze

Zamilovaná růžová barva
několika lehkých, delikátních větví
rozvila se v novém dechu východního větru.
V mlze, která je halila, a pod slzami rosy
pro koho asi
byly tak svůdné? Pro kohosi
či proto jenom, aby vyzývaly
něžného motýla a včelu prchlivou?
Se srdcem vzdutým pocity
já procházel se v rozkošných těch místech
a křížem krážem prošel je
a zeleň halil zbožňováním.
Ale mé opojení vyvanulo... K nevrácení
ustala slast, jež tolik prahla.
Lůna, tak smutná, že by vám srdce rozervala,
nachýlila se na obzoru.
Zestárla vesna náhlá.

(Báseň z antologie čínských básnířek a básníků z dynastie Sung [960 -
1279 n. l.], z francouzského originálu „Floriège de sont poèmes Song“ od francouzského sinologa George Soulié de Morant, přeložil Vladimír Holan. Pravděpodobně na konci druhé světové války. Poprvé a naposled tato sbírka vyšla pod názvem „Melancholie“ v roce 1948 v tehdejším Československu.)

Jednou a kdysi dávno, byla tu ta zahrada. Dlouho jsem bloudil, dlouho jsem hledal, a potom, pak jsem to našel. Byla tam motýlí křídla, listy stromů, okvětní plátky květin, voda, tráva, stromy a labuť.

A i když jsem si připadal jako voyeur, přesto to vše bylo jen v dobrém slova smyslu. Bylo mi dovoleno jen zpovzdálí sledovat a naslouchat. Osamělá lavečka lákala osamělé milence. A pak, po západu slunce, se začaly snášet podivné květy a zahalovat svět do podivného oparu.

Najednou výbuch polární záře osvítil noční nebe. Celý svět se otřásl v základech silou lásky.

Opouštět toto nádherné místo nebylo lehké, ale člun už čekal ve svitu Měsíce, tichého poutníka milenců.

Ztracený ráj zmizel navždy.

* * * Věnováno Michaele a Pavlovi * * *