Čas

Jacques Prévert

Les feuilles mortes

Oh, je voudrais tant que tu te souviennes Des jours heureux où nous étions amis En ce temps là la vie était plus belle Et le soleil plus brûlant qu'aujourd'hui Les feuilles mortes se ramassent à la pelle Tu vois je n'ai pas oublié Les feuilles mortes se ramassent à la pelle Les souvenirs et les regrets aussi Et le vent du nord les emporte Dans la nuit froide de l'oublie Tu vois je n'ai pas oublié La chanson que tu me chantais C'est une chanson, qui nous ressemble Toi tu m'aimais et je t'aimais Nous vivions tous les deux ensemble Toi qui m'aimais, moi qui t'aimais |: Mais la vie sépare ceux qui s'aiment Tout doucement sans faire de bruit Et la mer efface sur le sable Les pas des amants désunis :| Les pas des amants désunis

Oh, tolik bych chtěla, aby sis pamatoval Šťastné dny, kdy jsme byli přáteli V tom čase tehdy byl život krásnější A slunce zářivější než dnes Suché listy se nabírají na lopatu Vidíš, já jsem nezapomněla Suché listy se nabírají na lopatu Vzpomínky a lítosti také A severní vítr je unáší V chladné noci zapomnění Vidíš, já jsem nezapomněla Píseň, kterou jsi mi zpíval Je to píseň, která se nám podobá Ty jsi mě miloval a já milovala tebe Žili jsme oba dva spolu Ty, který jsi mě miloval, já která tě milovala |: Ale život rozděluje ty, kteří se milují Všechno tiše, bez ozev A moře zahlazuje na písku Stopy rozloučených milenců :| Stopy rozloučených milenců

Za okny ubíhá krajina. Jeden obraz střídá druhý. Je to jako zpomalený film, kdy okýnko po okýnku filmového pásu míjí zdroj světla a je uchopeno optikou, tj. systémem kouzelných čoček, aby promítlo dvourozměrný obraz před nedočkavé diváky.

To je však jen iluze. Jen trochu poodhrnout závoj a prohlédnout skrze zrcadlo času. Mrknutí oka a realita je tu zpět. Vůz projíždí serpentinami a blíží se k vesnici. Je to dávno, co jsem tu byl. Vzpomínky se vynořují z paměti.

Jsme na místě. Auto projelo vesnicí, vjelo do lesa a zastavilo se. Jenomže pro mě jakoby se zastavil čas. Vlastně jen přeneseně, protože čas stále plyne. Je to nikdy nekončící příběh. A to jsme si ho my, LIDÉ, vymysleli!

Marně hledám slova. Ale vždyť je to zbytečné! Stačí jen naslouchat. Ano, je to ten prostor obklopený stromy, v jejichž korunách víří vítr. Chci jen posečkat. Chci jen obsáhnout vše kolem mne. Chci jen zapomenout.

Mrtvé listy pokrývají hroby mrtvých. Přišel podzim.

(P. S. Příspěvek vznikl po naší návštěvě malého lesního hřbitůvku, kde je odpočívá moje milovaná prababička.)