Vlčí máky ve větru a Falco

Dílo se rodí stejně tak z pohybů, které selhaly,
jako z těch, které se podařily.

Člověka nemůžeš dělit, a necháš-li žít jen velké sochaře,
pak žádné velké sochaře nebudeš mít.

Antoine de Saint-Exupéry

Jen si tak povlávaly, ty červené sukýnky, ve větru. Ten je ohýbal hned na jednu stranu a pak na tu druhou. Nebály se. Nebály se ani zkázonosného ohně, který kdosi rozdělal na malém ohništi. Snad, aby si ohřál vodu na čaj, upekl si brambory nebo opekl buřt.

Avšak bílá peřina pokryla celou krajinu. Vlčí máky zmizely, aby ustoupily nadvládě paní Zimy. Měl jsem pocit, jako bych něco ztratil. Něco, co se nikdy nenavrátí. Stále vidím ty červené tečky ve zlatých plání zrajícího obilí.

Poté oblohu proťal nějaký stín. Na obloze se majestátně vznášel velký pták. Ostřížím zrakem shlížel na zemi a hledal svoji kořist. Ostříž to však nebyl. Byl to sokol stěhovavý (Falco peregrinus). Prudce se snesl k zemi, aby potom nenávratně zmizel v nedohlednu.

Ty vlčí máky vlají ve větru na stěně mého pokoje.

Falco a jeho Jeanny znějí z jeho speciálního alba k 25. výročí v Deluxe edici z reproduktorů mé věže, taktéž v mém pokoji.