„Smutek je ztráta času.“Vítr si pohrával s větvemi palem. Prosluněná pláž zela prázdnotou. Jen rozbouřené moře rozbíjelo své vody o mohutný oblouk skály. Stál v němém úžasu nad tou krásou. Ať už na nebi svítilo Slunce nebo Měsíc se svými hvězdami, vždy se vše odráželo ve vodách rozlehlé zátoky.
Stál tam tak osamocen, jakoby ho nic netrápilo. Jakoby ani necítil ten vlahý větřík od moře. Jakoby ani necítil pálení slunečních paprsků. Jakoby ani necítil chlad noci. Ten chlad mezi hodinou psa a vlka.
Jeho smutek byl nekonečný. Nekonečný ve své hloubce a šíři stravoval jeho duši i rozum. Měl strach. Bál se. Jeho tvář se křivila bolestí. Ztráta byla obrovská. Nevnímal tento, ani jiný svět. Stále se k tomu vracel. Ale naprosto bezvýchodně.
A pak se z moře ozval vzdálený zpěv. Vnadné Sirény lákaly toho muže do svých sítí. On však odolal. Dokázal jim vzdorovat, i přesto, že jeho hoře bylo velké. Nikdo neví, jak se to stalo. Nikdo tam nebyl. Jen modravé mořské vlny útočily na skálu a bělostnou pláž.
Čas zůstal.
Příspěvky
2 komentáře:
Poznávám pohled z mojí pláže. Je to zajímavý, na tom místě taky ráda stávám, do moře a na skálu hledím a sním :) Těší mne moc, že můj milovanej prostor poslouži právě tobě k tak romantickému a krásnému, ač smutnému minibříběhu :)
NancySweet Kanto
Děkuji. Je to tak. Je to u tebe na pláži. Vždycky potřebuji nějakou inspiraci, jinak nic nenapíšu. Jen mě to tak napadlo a napsal jsem to na několikrát. Rád si vymýšlím.
Okomentovat