Dejà vu

Taky už jste měli někdy takový pocit? Někde jste. Díváte se kolem sebe. Cítíte něco. Jakoby … Už jsem tu někdy byl. Já už to přece viděl. Vzpomínky se vracejí. Stejně jako každý den vyjde Slunce. Stejně jako každý den zazvoní budík u mé postele a mně se nechce vstávat. Stejně jako každý den provedu svůj každodenní rituál, rituál mytí, oblékaní nebo svlékání, toaleta, mytí rukou, voda v konvici na čaj a pak? Cvaknutí klíče a vše je opět otevřeno celému světu.

Sloup. Sloup, jako připomínka čehosi. Staré vzpomínky vyvěrají z paměti. Byl to sloup nebo více sloupů? Ó ano, už vím. Dva sloupy stojící na hraně čehosi. Dlouhá cesta vedoucí někam. Někam do centra města. Monumentální vstup. To všechno to bylo. Ty dva sloupy stojí na začátku příchodu na náměstí San Marco v Benátkách v Itálii a představují dva patrony Benátek, kteří se jmenují Marco a Todaro. Na vrcholu jednoho sloupu je lev Svatého Marka a zadruhé socha Svatého Teodora z Amasea, Benátčané mu říkají „Santodaro“, který stojí na posvátném egyptském krokodýlovi. Legenda říká, mnoho turistů ji nezná, že se nemá procházet mezi sloupy na náměstí, protože to přináší smůlu. Tudy byly odváděni odsouzenci a poté, co přešli přes Most vzdechů (Ponte dei Sospiri) zavřeli je do jejich cel v neblaze proslulé věznici s olověnými komorami.


...
Náhle se atmosféra změnila. Ticho narušilo jemné, sotva slyšitelné tleskání, jako by se jen dlaň otírala o dlaň. Jeden muž přejížděl prsty po strunách kytary. Další vydal hluboký a žalostný nářek, který brzy přešel do písně. Drsný hlas se hodil nejen k neuhlazenému místu, ale i k zpěvákovu obličeji zjizvenému od neštovic. Jeho podivnému nářečí rozuměl jen on a ostatní účinkující, obecenstvo přesto smysl pochopilo. Zpíval o ztracené lásce.

(Úryvek z knihy Návrat od Victoria Hislop v překladu Martiny Nahlikové)

Byla to atmosféra horoucího dne. Dal jsem si trochu kávy a skleničku vína pod nádherným nebem Barcelony. Poprvé jsem je ale viděl a také slyšel úplně někde jinde a v jiné zemi. V Münsteru v Severním Porýní-Vestfálsku v Německu se v roce 2000 otíralo Picassovo muzeum, kde jsou vystaveny jeho grafiky. Ten den a noc patřili oslavě jeho rodné Španělska. Když se snesla tma, náměstí před muzeem se zaplnilo lidmi dychtivě čekajícími, až přijde on. Vzduch byl opojně plný různých vůní a zvuků. Grilované gambas (obří krevety) chutnaly fantasticky a rudé víno z Riojy rychle stoupalo do hlavy. Zazněla kytara a na scéně se objevil on – Miguel Vargas a jeho compañía. Poprvé jsem viděl a prožil flamenco.

Podruhé jsem se s ním potkal až po mnoha letech v Barceloně, kde jsem byl na mezinárodní konferenci. V rámci uvítací recepce pořadatelé pozvali skupinu hráčů, zpěváků a tanečníků. Opět flamenco, ale jiné. Moc se sem nehodilo, sem do velkého prostoru sálu. Přesto mně uchvátilo podruhé.

Potřetí to bylo jiné. Večer po setmění jsme se procházeli po nejkrásnějším, alespoň pro mne, bulváru Barcelony – ulici La Rambla (nebo také katalánsky Les Rambles, španělsky Las Ramblas). Tato ulice spojuje náměstí Plaça Catalunya a památník Kryštofa Kolumba v přístavu Vell. Zde to bylo opravdu jiné. Spousta lidí na ulici, všude spousta světla, hudby, vůní z kaváren a bister, a i zde se tančilo. Náhodou jsme narazili v jednom z podloubí na tanečníka flamenca. Zvláštní na tom bylo, že byl do půl těla nahý, což je myslím proti tradici a pravidlům, ale zde se evidentně jednalo o něco jiného. Mladík tančil s velkým zaujetím, pot mu stékal po těle, které se v záři reflektorů lesklo jako hladina moře v poledním slunci. Jeho tanec mně úplně fascinoval, vtáhl mě do svého příběhu a jako náhle začal, tak po několika minutách skončil. Bylo to surové, ne, bylo to syrové a velmi živočišné. Skoro jsem až vzrušením lapal po dechu. Nakonec zaznělo oslavné olé.

Šli jsme poté dál po ulici, ale v hlavě se mi pořád honily obrazy tančícího mladíka. Chladivý vánek mi najednou ovál tvář. Došli jsme k moři.

Dejà vu.

SLurls: Plážový klub, Barcelona del Oeste