Spěch

Žijeme uspěchaný život, plný shonu a stresu? Pravděpodobně, jak kdo. Nebo je náš život od narození až do naší smrti skutečně dlouhým, respektive krátkým, během? Asi je to individuální, nedá se to paušalizovat na všechny. Vypadá to jako nějaké fatalistické filozofování, ale nějak to na mě dnes po ránu přišlo.

Jak to? Ze začátku to vypadalo jako běžná cesta vlakem do práce. Ale když jsme dojeli na hlavní nádraží v Blansku (to je město, kde bydlím a máme tam dvě vlakové zastávky), tak jsme relativně dlouho čekali na odjezd. Pak najednou začali vystupovat cestující našeho vlaku, i ten, co seděl naproti mně. Bylo to trochu zvláštní, ale ne neobvyklé, protože na hlavním nádraží v Blansku zastavují rychlíkové soupravy, ale ne IC nebo EC vlaky.

No, a to byla přesně ta situace, kdy jeden rychlík od Prahy měl velké zpoždění. A tak právě tito cestující ve velikém spěchu přestupovali na onen rychlík, někteří zpola oblečeni, někteří ve velkém klusu. Snad je tlačil čas a nějakých deset minut k dobru je mohl zachránit, či jim vytrhnout trn z paty? Nevím. Prostě jen spěchali. Možná bezdůvodně, možná s úmyslem.

Pak si kladu otázku: „Jsme otroci času?“ Otrok? Člověk, který je poddaný, podřízený autoritě, submisivní? Čas? Tak to je na druhou stranu fyzikální veličina, kterou si člověk vymyslel. Nemá počátek a konec. Jen si stanovujeme nějaké hranice, časové intervaly. Odteď až potud, odsud až po tam.

Z mlhy se vynořují obrysy. Z hlubin času a prostoru se rodí vesmír. Není kam spěchat.

SLurl: Freestar Bay Isle

(Zdroj: YouTube)